Když jsem dostal možnost zveřejnit svou studii nativity skladatele Bohuslava Martinů, uvědomil jsem si, že to nebude snadné. Potřeboval bych se vyjadřovat tak složitě, jako Bohuslav Martinů při sdělování dojmů, které v něm v Arezzu vyvolaly fresky Piera della Francesky. Abych však byl přeci jenom trochu srozumitelný, musím se, obrazně řečeno, spokojit jen s jednodušší mluvou jeho Otvírání studánek a pozapomenout na to, že z oboru, o kterém bude řeč, většina čtenářů zná tak stupnici C dur. A neobejdu se bez následujícího úvodu.

Právě letos ^(#1) , v druhém roce nového tisíciletí, se svou ženou slavíme padesáté výročí pravidelných letních pobytů ve skladatelově rodném kraji. Napřed jsme bydlívali v Budislavi, odkud nám každou středu jezdil přímý autobus do Poličky, rodiště Bohuslava Martinů. K hudbě máme oba velmi blízko. Manželka Eva vedla, až do jeho zrušení, hudební oddělení Státní pedagogické knihovny Komenského v Praze a já jsem hudebně zatížen už svým rodem, několika generacemi znamenitých muzikantů. Svou profesí jsem vedle mnoha dalších činností především malíř a grafik a více než padesát let v koncertních síních a divadlech zaznamenávám vystupující osobnosti i soubory, zahraniční i naše.

Bývali jsme letními hosty mého strýce Jana Běliny, který byl na počátku padesátých let se svou ženou vypovězen z Prahy.

Tam za války kromě jiného spravoval, a v té době zachraňoval, Mozartovu Bertramku. Jeho syn Ivan patřil ke špičce klavíristů kurzovské školy. Bohužel zahynul v Terezíně. Strýc jako výborný houslista a komorní hráč měl spoustu hudebních přátel a mnozí z nich rádi trávili letní pobyt společně s námi, nejenom pro krásu kraje, ale i proto, že se u Bělinů muzicírovalo. Na letní pobyt s námi jezdíval i manželčin otec, dr. Jaromír Čihař, známý často publikovanou, nedávno na pohlednici vydanou fotografií, surrealistickým portrétem Bohuslava Martinů pořízeném v roce 1924 v ateliéru malíře Jana Zrzavého v Paříži. Rád vzpomínal na tehdejší společný pobyt s oběma umělci, navíc i se skladatelem Paulem Hindemithem a malířem Josefem Šímou, kde byl jejich doyenem francouzský architekt August Perret. Tam mu však ze všech nejvíce přirostl jemný a citlivý Bohuslav Martinů, a tak se nikdo nemůže divit, že si začal pravidelně jezdit z Budislavi do Poličky zavzpomínat - a my se k němu rádi přidávali. Nakonec se z toho stala každoroční pouť.

Malebný, elegicky působící kraj, byl před padesáti lety bohatý spoustou roubených chalup pod doškami i šindelem a doslova volal po národopisné studii. Tehdy památkáři nedbali na to, jak nenávratně bez jakékoli dokumentace mizí chalupa za chalupou. Proto jsme se do toho pustili sami. Průpravu jsem k tomu měl znamenitou. Jedním z mých prvních učitelů kresby a grafiky byl Maxmilián Švabinský, a tak Evu i mne toulky krajem brzo zavedly také do jeho Kozlova, ležícího nedaleko dnes skoro známějšího Vlčkova. Bylo to však před érou tamního „Otvírání studánek“, v době, kdy je Bohuslav Martinů ještě ani nesložil.

Všechna místa, o kterých jsem se zmínil, leží v okolí Litomyšle, známého rodiště Bedřicha Smetany. Jako malíř však připomínám, že se tam narodil i krajinář Julius Mařák, a v nedalekých Kameníčkách působil jeho nejznámější žák Antonín Slavíček. Oba měli zřejmě velký vliv na to, že jsem se stal právě malířem. Můj otec se totiž narodil v naší někdejší hospodě na Okoři, kde oba malíři bydlívali. S řadou mařákovců jsme se pak po léta přátelili.

O okořské krajinářské škole se dost mluvívá. Rád bych tu však připomenul, že Mařák začal své krajinářské studie chalupou v Němčicích, jak to dosvědčuje jeho nejstarší zachovaný skicák, a pak jezdíval se svými žáky do blízkých Nových Hradů. Kousek od nich teď řadu let trávíváme své letní pobyty poblíž známého Růžového paloučku u svých přátel v Morašicích. Dodnes je to kraj, kde přes všelijaká úskalí a překážky vyrostla, a věřím vyrůstá, řada znamenitých umělců všech oborů. Mně samotnému Českomoravská vrchovina dala tolik, že jsem se tam, jak se říká, našel. Až po prvních tamních studijních pobytech jsem uzavřel svá vysokoškolská studia absolvováním Akademie výtvarných umění v Praze.

A teprve pak se to stalo. Doslova jsem narazil na něco, o čem jsem dřív neměl ani potuchy. Na problém „astrologie“. Přiznávám, že jsem zpočátku byl proti ní a „horoskopování“ tak zaujatý, že jsem ji začal studovat, abych ji mohl vyvracet. Dokonce jsem navštěvoval demonstrátorský kurz na pražské Štefánikově hvězdárně. To jsem ještě netušil, jak dopadnu. Na přednášky nám jezdili hostovat ti nejlepší z Astronomického ústavu Akademie věd z Ondřejova a mezi nimi jsem nečekaně získal přátele, sympatizující s mým zájmem o obor, do jehož studia jsem se pustil. Také však zatvrzelé nepřátele, a to především mezi těmi, kteří odsuzují něco, co neznají. Přitom se nestydí přiznat, že dějiny svého oboru do hloubky nikdy nestudovali.

Za zvláštních, skoro nepochopitelných okolností, jsem se v té době seznámil s panem Emanuelem Šimandlem, bratrem známého koncertního mistra hry na violoncello, Josefa. Zde upozorňuji na to, jak se často obor, o kterém bude dále řeč, prolíná s hudbou. Asi nejpádněji to dosvědčí povzdech slavného Johanna Keplera: „Kéž mě Bůh propustí z astronomie, abych se mohl obrátit k práci na svém díle o harmonii sfér.“ Sám se označoval „matematicus“ a soudil, že jako takový se má snažit umět vypočítat vše nejenom na nebi, ale i dopad toho všeho, jak o tom byl přesvědčen, na svět i člověka.

Emánek Šimandl byl na rozdíl od svého bratra houslista, ale především lingvistický fenomén. Studium latiny a řečtiny, tibetštiny a později egyptologie, klínopisu, hetitštiny, ale i znalost hebrejštiny, arabštiny, sanskrtu a čínštiny mu umožňovalo číst nejstarší zachované dokumenty přímo v originále. Vždy ho zajímalo to, co rozlišná etnika spojuje. Těšilo ho, že objevoval shodný zájem dávných předků o „závislost na místě a čase“. Táhne se jako zlatá nit všemi kulturami. Protože byl doma v rozličných mytologiích, mohl právem poukazovat na to, jak nejstarší kultury nezávisle na sobě, třeba i prekolumbovští Indiáni, odpozorovaly významný vztah mezi makro- a mikrokosmem. Upozorňoval na nesmyslnost pozitivistického a materialistického pohledu na „panteisnus“. Příčila se mu představa, že si člověk personifikoval neznámé přírodní síly, protože si je nedovedl vysvětlit a obával se jejich osudového dopadu na všechno kolem něj, ale i na něho samotného.

Probírali jsme se vším, co souviselo s paleoastronomií, která je již dnes badateli považovaná za nejstarší, rodící se vědní obor! Nezapomenu na večer, kdy jsme seděli společně s dnes proslulým egyptologem Miroslavem Vernerem, tehdy studentem, nad nádhernými reprodukcemi fotografií rakví Staré říše a studovali posloupnost nebeských dekanátů, zaznamenaných v hieroglyfech. U Šimandlů se na všechno šlo opravdu od gruntu. Přes astronomické stropy hrobek faraónů jsme se dostávali k proslulému zodiaku na stropě Háthořina chrámu v Dendeře. Pod jeho originálem se mi v pařížském Louvrů podlomila kolena. To jsem však již měl za sebou francouzky a německy vydanou práci O vzniku znamení zodiaku ^(#2) . To mi umožnilo, že jsme propátrali všechny dostupné nejstarší hvězdné katalogy počínaje Hipparchovým, jak nám jej zachoval alexandrijský Ptolemaios. Nezapomněli jsme na starou Čínu, Indii a Mezopotámii. Přes záznamy řecké, římské a arabské jsme se pak dostali k ranému středověku a vystoupili až ke hvězdám jakými byli Tycho Brahe, Johann Kepler a třeba Morin de Villefranche. To už mě nedráždil pojem „horoskop“. Tak byl původně pojmenováván vycházející bod ekliptiky, zdánlivé dráhy sluneční, na místním horizontu ve chvíli jakékoli sledované události, tedy i narození. A právě toho se budu při rozboru a výkladu „nativity“ Bohuslava Martinů dovolávat.

Mé začátky u Šimandlů se odehrávaly před čtyřiceti lety ještě v době, kdy se nám o stolních počítačích s moderními astronomickými programy ani nesnilo. Chyběly efemeridy, tabulky uvádějící potřebná postavení planet, i pomůcky na jejich výpočty. Všechno se muselo opisovat, protože i ty nejprimitivnější rozmnožovací pomůcky byly pod policejním dohledem. Práce šla velice pomalu. Zato se však člověk naučil exaktně myslet a logicky usuzovat a trénoval svou představivost. Museli jsme si znovu objevovat i cesty, které astronomové časem poztráceli. Americký badatel Gerald Hawking, profesor astronomie na univerzitě v Bostonu, ve svém díle The Stonehenge Decoded za svůj „objev“ dávným předkům dokonce poděkoval. Totiž za jimi dávno odpozorovaný a během času zapomenutý 56ti-letý cyklus shodného azimutálního východu Luny ve stejné měsíční fázi.

Dál se však neobejdu bez následujícího přirovnání. Rád bych ukázal, že věda nemá na svém stole všechno v takovém pořádku, na který si někdy hraje.

Začnu astronomií. S tou se potkáváme, když pod určitým vedením pozorujeme oblohu, ať už skutečnou nebo v planetáriích, a učíme se na ní orientovat a třeba se tím i potěšíme. Asi jako „konzumenti“ v oblasti hudby, posluchači. Mezi astronomy však patří i ti, kteří dalekohledy nebo planetária pro nás obsluhují. Paralelou mohou být hudebníci, ať už vystupují živě, nebo posloucháme jejich produkce ze záznamů.

Dál se však už dostaneme k nesrovnalosti. Mezi „astronomy“ se počítají také ti, co oblohu pozorují a výsledky svých pozorování zaznamenávají, ale i ti co se zabývají vysvětlováním odpozorovaných jevů. Nejde tu ani tak o dva tisíce let se vlekoucí spor zastánců geocentrického nebo heliocentrického pohledu na naši sluneční soustavu. Horší je, že mezi astronomy- vědce se řadí i ti, kteří se zabývají vysvětlováním vzniku vesmíru ve všech možných i nemožných podobách. Velkým třeskem počínaje se všemi těmi neutriny, pulzary, kvasary a třeba černými dírami.

Na obdobném postu v oblasti hudby už nestojí hudebník, muzikant, ale hudební vědec, „muzikolog“. A hudební vědec prvořadého formátu se dovede vyjádřit o určité partituře ještě před jejím provedením. Dílo dokáže prostudovat, rozebrat, zařadit, posoudit jeho časovost, a třeba dokonce i vyslovit předpoklad, jaký dopad bude mít, podle jeho mínění, provedení díla na posluchače. A může prohlásit, jestli se mu dílo zdá nebo nezdá, líbí nebo nelíbí. Není-li však sám výkonným umělcem, nedokáže je provést.

Tady je dobře patrné rozhraní mezi oblastí vědy a umění. K provedení díla je potřeba umělec, interpret. A na velikosti jeho umu závisí úspěch prováděného díla. Na to hudební věda nemá. Stejný, možná ještě srozumitelnější vztah je mezi trenérem a jeho svěřenci. Připusťme, že trenér o své disciplíně všechno ví. Na hřišti nebo atletické dráze však potřebuje někoho, kdo jeho poznatky, vědomosti i zkušenost uplatní. Kdo má nadání a hodně cvičil, aby to dokázal. Kdo to prostě umí!

Z toho, co jsme si naznačili však vyplývá, že astronom, který se zabývá třeba právě různými názory na vznik nebo zánik vesmíru a pokouší se objevit logiku určitých vývojových fází, je v pravém slova smyslu nikoli astronom, ale astrolog. Obdobně jako známe geology, biology, gynekology, hydrology a třeba i teology. A jak jsme si ukázali také muzikology.

Myslím, že teprve teď mohu s nezasvěcenými i mírně zaujatými přejít k tomu, co se dost pejorativně pokládá za „astrologii“. Někteří z astrologů si však za to mohou sami. Ti, co prohlašují, že provozují astrologii vědeckou. Ačkoli se oborem zabývám už čtyřicet let, ani mně dosud nezní název astrologie příjemně a mezi astrology se nepočítám. Přece však musím upozornit, že i v té ulici „zasvěcenými předpověďmi“ zdiskreditované disciplíně, která se právem těší neoblibě mnoha vědců je toho hodně, co do oblasti vědy právem patří. Sestavování moderních diagramů a computerových programů je dokonce pro mnohé astronomy vědce často tvrdým oříškem. Přesto opakuji, že mi ta „pouťová astrologie“ tak nevoní, že raději říkám, že se zabývám studiem „závislosti na čase“. Prof. Dr. Zdeněk Horák, legendární fyzik, mi navíc poradil rozšířit svůj zájem také na problém „polí“, a především na to, co mohou vyvolat v rovnovážné soustavě setrvačných sil zásahy zvenčí.

A teprve teď se pokusím ukázat, jak se dívám na vykládání horoskopů. Myslím tím vykládání těmi, co to umí. Ať se na mne nikdo nezlobí, když prohlásím, že takových je málo. Asi jako je vzácně Kubelíků, Suků, Smetanů, Janáčků i Martinů! Vykládání horoskopů je vlastně interpretací zvláštní partitury a podle mého názoru do oblasti vědy vůbec nepatří. Proto o nich vědec může jenom prohlásit, že se mu to nelíbí, že to nemá rád. Na víc nemá. Výklady, interpretace jsou astromantikou a astromantika, jako jakákoli jiná mantika, patří do oblasti umění. Tam mám svou domovskou příslušnost a idealistickou estetiku dokonce už dvanáct let přednáším na vysoké škole.

Horoskop je obrazně řečeno zvláštním zápisem „nebeské skladby“, zaznamenávané do jakési „notové osnovy“ podivnou, už přes dva tisíce let starou abecedou, zachycující „závislost na prostoročase“. Jako u všech umění tu proto hraje roli nadání interpreta, jeho cvik i zkušenost. Záleží i na tom, jaký má přednes. A jako u každého umění, jak je při svém vystoupení disponován. Pochopitelně však i na kvalitě „partitury“, která před ním leží. Ta je však právě v případě Bohuslava Martinů tak výjimečná, že mám zato, že interpretace jediného takového případu dokáže dosud mnohými přehlížený obor sama obhájit. Nemálo však záleží na kvalitě publika. Tomu však schází nejenom hlubší znalost všeho, co patří do astrologie, ale protože její vykládání, astromantika, je uměním, i možnost se v tom někde cvičit.

„Bohuslav Martinů“ je případ, o kterém si člověk skoro netroufá psát. Vzpomínám na naši první návštěvu Poličky. Bylo to ještě za skladatelova života. Vidím nás, jak „z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova“. Tím jsme si pak ještě několik let odmykali vstupní kované dveře věže kostela svatého Jakuba, kde se ve světnici, ke které vede 193 schodů, narodil. Bylo to v pondělí, 8. prosince 1890 několik málo, možná šest minut, po jedenácté hodině, za hlaholu zvonu svolávajícího farníky k velké mši.

Klíč při našich prvních návštěvách ještě nebyl proslavený Otvíráním studánek. Sám autor možná ještě ani netušil, že milovanou skladbu daleko od domova napíše. Teprve po její poličské premiéře v roce 1956 si tento klíč nějaký nenechavec odnesl jako suvenýr. Při první návštěvě prapodivné, vysoko na věži ležící rodné světnice, věnčené ochozem, mi ještě nic neříkalo, že jsem se narodil také v pondělí, jako Martinů. Asi bych to byl tehdy považoval jenom za náhodu.

Dojmy z interiéru věžního obydlí i pohledy do dalekého okolí nás naplnily tak, že jsme toho na zpáteční cestě z Poličky přes Litomyšl do Budislavi moc nenamluvili. Byl krásný letní den a výstupem na věž, světničkou i pohledy na městečko, sevřené prastarým opevněním, jsme byli tak nadšeni, že jsme si neuvědomovali, jak asi bývalo obyvatelům tohoto spíš sokolího hnízda za bouří, vichřic a v krutých mrazech. Navíc jsem tehdy nevěděl, že tam Bohuslav Martinů musel pobývat jedenáct a půl roku.

Teprve později mi to všechno začalo vytvářet nevídanou mozaiku. Vybavil jsem si, jak mě vzali rodiče jako dvanáctiletého kluka do Národního divadla, kam jsem s nimi chodíval už jako předškolák. Vzpomínám si, že jsem tam poprvé viděl „Z pohádky do pohádky“, potom „Prodanou nevěstu“ a prvně se zamiloval do Nordenové v „Rusalce“. Tehdy mi však dvakrát myli krk a slavnostně mě oblékli, protože jsme šli na světovou prémiéru. Maminka dostala vstupenky skoro v předvečer svých narozenin. A tato opera mi doslova učarovala. Bylo to 16. III. 1938 a premiéru měla „Julietta“. V orchestru jsme měli dobré známé a v pravém rohu stával pan farář Kratina. Hrával na kontrabas a na představení dojížděl vlakem z Kralup. Po představení mě naši poslali, abych ho běžel pozdravit do orchestřiště. Tím jsem viděl z blízka představitele titulních rolí, když byli po představení bouřlivým potleskem spolu s režisérem Honzlem a dirigentem Václavem Talichem vyvoláváni znovu a znovu před oponu. Pamatuji se, že mne však mezi nimi upoutal pobledlý útlý pán, který je téměř všechny o hlavu převyšoval. Rozpačitě se usmíval a jenom mírně ukláněl a skoro dělal dojem, že se stydí. Věděl jsem, že prvně, ale netušil, že také naposled vidím Bohuslava Martinů.

Astrologii jsem se začal věnovat až po skladatelově smrti. Napřed jsem v Poličce, jako vůbec v celém kraji kreslil, maloval i fotografoval, a také jsem si na kostelní věži nakreslil dřevěného houpacího koníčka, na kterém se malý Bohoušek, asi věčně zasněný, vydával na své, v té době ještě netušené daleké cesty.

Houpací koníček malého Bohouška (kresba V. J. Žižka)

Ani já jsem tehdy nevěděl, kam až mě nově studovaný obor dovede. U Šimandlů se scházely zajímavé osobnosti a nosívaly data osob i případů, které se pak podrobně rozebíraly. Horoskopy jsem se musel naučit hbitě vypočítat, nakreslit a pak je vykládat. Jejich kuchyně byla pro mne vzácnou „tělocvičnou“ a řada astrologických kolegů mi to dodnes závidí.

Minulý režim byl oboru krajně nepříznivý a k zahraniční, moderní literatuře se tehdy skoro nebylo možné dostat. Ještě než jsem byl k Šimandlovům přiveden, poslali za ním provokatéra, který mu podstrčil označenou stokorunu, ačkoli on v životě za žádný horoskop nic nevzal. Teleobjektivy si jej primitivní technikou nafilmovali okny přes ulici i dvůr a u sousedů si k filmu nahráli zvuk. Potom si ho odvedli a dlouho si pobyl na Mírově. Až do doby, kdy se vyplnilo to, co předpověděl a za co jej především zavřeli. Palandu si s ním dokonce vyměnil ministr vnitra. I když byl časem zcela omilostněn, zanevřel pro tuto nespravedlnost na současnost a bohužel po návratu domů spoustu překladů staré literatury i své práce naházel do kamen. Snad proto se se mnou raději toulal dávnou minulostí. Lituji, že se tehdy, při své invenci, nemohl opřít o rychlost a spolehlivost výpočtů dnešních počítačů. Řešili jsme jinotaje vztahů řeckého Panteonu. On mne vlastně přivedl k objevu, proč byl Homér označován „slepý“. Jeho jméno je totiž jen obměnou názvu Chiméra, a to je vlastně totéž co Efemerida. Něco, co není plně postižitelné. A jeho Ílias je vlastně jinotajem Hélia. Epos O válce trójské je vlastně v metaforách zaznamenaná „kronika“, svědectví o plynoucím čase. Homérova Ílias je vlastně „Efemerida Hélia-Slunce“

Řešili jsme problém Titánů, ale nejvíce jsme si lámali hlavu nad osudy héróů. Proč se o nich říkalo, že byli zpola lidmi, zpola splozenci bohů a bohyň a tím sice výjimeční, ale smrtelní. Někdy si je bohové teprve za to, co v životě vykonali, brávali mezi sebe na nebe. Můj učitel mne také přivedl k tomu, že se na nebi odehrávají nejenom biblické příběhy, ale i pohádky. Třeba O červené Karkulce nebo O Smolíčkovi pacholíčkovi. A jak jsou hvězdné mapy ukryty v Ikonách a orlojové astroláby schématem kompozic výtvarných děl třeba Albrechta Dürera, Hieronyma Bosche, Pietra Brueghela, dokonce už ve vzácném Pasionále abatyše Kunhuty, dcery krále Přemysla Otakara II.

Emánek mi však dávno odešel, zatím co já jsem teprve nedávno přešel na počítač. Začal jsem přepočítávat staré případy, a protože jsme věrni starým láskám a s mou ženou Evou jsme ve Společnosti Bohuslava Martinů prakticky zdomácněli, rozhodl jsem se studijně věnovat skladatelově osobnosti, dalo by se říci z druhého konce.

Případ se doslova nabízel. Už tím, že jde o mimořádnou osobnost a pan Šimandl mě vždy doporučoval, že právě na těch se lze nejvíce naučit. Hudební vědci ze života skladatele shromáždili spoustu potřebných dat a antropolog MUDr. Emanuel Vlček ^(#3)  soubor doplnil přesně zjištěnou dobou jeho úmrtí, zaznamenanou na klinice v Liestalu, prvního pohřbu na zahradě u Sacherů, přesnými časy při jeho exhumaci, převozu domů do vlasti i definitivního uložení na hřbitově v Poličce, kterého jsme se účastnili.

To mi pomohlo upřesnit dobu skladatelova narození a udělat diagram jeho nativity (viz obrázek). Vypadá v pravém slova smyslu tak, jako by se v Poličce narodil mytický hrdina.

Kdo z vás se však v oboru nevyzná, nemusel by mi třeba hned uvěřit. Proto přináším řadu argumentů, abyste si sami mohli utvořit svůj názor. Abych ukázal, jakou roli hraje u Bohuslava Martinů čas a místo jeho narození, předkládám pro zájemce soubor požadavků: „Zkuste najít někoho, kdo by se narodil vysoko na kostelní věži, a to s Jupiterem vycházejícím na horizontu. Aby měl IC, Imum Coeli, hlubinu nebes, obsazenou konjunkcí Pluta s Neptunem. Aby se narodil v několika dnech, kdy má lunární uzel přímý běh, aby měl Slunce v ohnivém znamení, Střelce v desátém domě, což by předurčovalo jeho dlouhé žití v cizině. Slunce by měl mít obklopené zleva Merkurem, zprava Venuší, aby mu právě v cizině jeho rozum a intelekt umožňoval učit mladé lidi a aby byl jimi obdivován i milován. Aby se našel v Paříži, kde jeho jedenáctý dům přátelství bude obsazen Sluncem a oba jeho hroty v Kochově systému domů budou osazeny právě tou Venuší a Merkurem. (Zde jenom upozorním, že Merkur na hrotu 12. domu, „detrimentován“ (zničený) ve znamení Střelce – v opozičních Blížencích totiž „vládne“, může způsobit, že se tam zrozenec přes svůj intelekt i inteligenci může občas dopouštět až nerozumností!)… Aby si tam našel a vzal za manželku Francouzku, a aby manželství zůstalo bezdětné. Aby následkem vypuknutí světové války musel odjet do Ameriky, a tam prožít i manželské neshody. Aby se tam naučil své náruživé kouření doplňovat tvrdým alkoholem – jeho Uran v konjunkci s Lunou se tam dostávají do 12. domu „úkladů“!

Snad ještě, aby při posuzování nativity vyhodnocováním patnácti prvků podle čínského dělení na prvky mužské, „jang“ a ženské „jin“, měl mezi nimi poměr 14 : 1, což by mu, jinak introvertnímu lyrikovi, dalo psát hudbu „mužnou“ a nikdy sentimentální! ^(#4)

Těch dalších „aby“ je celá řada a proto uvádím časový „kód“, pod kterým si sami můžete v úvahu přicházejícího zrozence vyhledat: JD 2411709.9208 ^(#5) . Je to podle juliánského datování zašifrovaná chvíle události, měsíc, den, rok a přesný čas. Máte-li dobrý computer, na něm patřičný program a dostatek trpělivosti, můžete si měnit zeměpisnou délku a šířku různých míst na zeměkouli, abyste získali natočení oblohy s výjimečným postavením planet, o kterém už byla řeč. Nelekněte se, že vás to dovede do Poličky, a to v momentě, kdy se tam po Mikuláši u Martinů narodilo pacholátko, Bohuslav.

Pohled od hrobu B. Martinů v Poličce na kostelní věž, v níž se B. Martinů narodil (kresba V. J. Žižka)

* * *

To, co budu psát dál, se však bude zdát čím dál tím podivnější. Upozorňuji, že teď přestávám myslet na skladatele a budu se dívat na jeho nativitu, horoskop zrození, jako na horoskop neznámé osoby podle tezí odvozených nejenom u nás. Živě si představuji, jak si můj učitel bere před více než třiceti lety do rukou mnou přinesený horoskop, jenom kolečko se zakreslenými „astrologickými domy“ a postavením planet, bez vepsaného jména, data a místa narození a okamžitě zvolá: „To musí být ale dlouhán“! Vtloukal mi totiž do hlavy své zjištění, že lidé s ascendentem, znovu opakuji s vycházejícím bodem zdánlivé sluneční dráhy, ekliptiky, na horizontu ve znamení Vodnáře, mnohdy bývají hodně dlouzí. Zvlášť, když je nějak akcentován přibližně jeho 18°, tedy osmnáctý stupeň. A to splňuje v našem případě poloviční vzdálenost mezi Jupiterem a Marsem, ležícím také v prvním domě a opět ve Vodnáři. Protože Mars zastupuje často vůli člověka – naši předkové nám to hodně dávno zaznamenali v Otčenáši – „buď vůle Tvá“ – a v našem případě je v prvním domě, který předznamenává osobnost probírané nativity, můžeme soudit, že se jedná o nesmírně tvořivou a tvůrčí bytost. Mnohdy neúnavně bojující s těžkostmi, které předznamenává Saturn ve znamení Panny v domě osmém. Bude schopná s nezlomnou vůlí intenzívně pracovat dokonce v těžké nemoci. Mars bývá považován v určitém postavení za nositele nutnosti soustavně něco vykonávat. To je náš případ a protože se to odehrává ve znamení Vodnáře, lze předpokládat, že to vyvolá činorodost s vysokým nadhledem i rozhledem, tedy činorodost tvůrčí, významnou pro společnost!

Že by u toho nadhledu a rozhledu hrál roli i Genius loci? Narození a dětství prožité vysoko v kostelní věži? Posuzování této okolnosti není úkolem této úvahy. Avšak o tom, že se hlahol jejích zvonů hluboko vepsal do geniální osobnosti, se můžete přesvědčit, když si na klavír zahrajete skladbu, kterou Martinů složil koncem roku 1927 až v Paříži pod názvem Le Noël – Vánoce.

Dál doslovně cituji z knihy Kombination der Gestirneinflüsse, z teoretické práce, jejíž autoři vůbec našeho skladatele neměli na mysli a možná o něm ani nevěděli. Jupiter v kladném aspektu s ascendentem ukazuje na harmonickou osobnost, v konjunkci s ním na sympatickou bytost s vybavením, které jí umožní přinášet společnosti cenné hodnoty.

Horoskop Bohuslava Martinů + relokace

Po dvojkliku do obrázku se zobrazí "Ascendent vlevo"  

Konjunkce Neptuna s Plutem na spojnici MC a IC, tedy „media coeli“ (středu nebes), průsečíku ekliptiky s místním poledníkem, s jeho „imum coeli“ – hlubinou nebes, svědčí o daru až nadsmyslového vnímání a schopnosti silného zaměření na zvláštní cíle i o idejích vedoucích k dobrodružným až mysticky laděným cestám. Dál už z výše uvedené knihy opisovat nebudu! Bylo by toho na celou knihu.

Ze všeho, co jsem naznačil vyplývá, že horoskop Bohuslava Martinů, který máme před sebou je bez jakékoli nadsázky nebeskou partiturou génia. Dá se na něm ukázat, proč se našel v Paříži, co pro něho v kladném i záporném slova smyslu znamenal pobyt ve Spojených státech, kde se dočkal úspěchů i osudného pádu v Great Barringtonu s úrazem, který pozměnil jeho osobnost. Proč došlo k onomu až neočekávanému vzestupu jeho tvůrčí práce v letech 1954 a 1955 a právě v Nizze? Složil tam totiž podivuhodně rozdílné skladby: Gilgameše, Fresky Piera della Francesky a právě i Otvírání studánek! Proč a v kterém roce zemřel právě ve Švýcarech a byl pohřben na zahradě u Sacherů, aby byl „když se podle nebeských hodin naplnil čas“, jak to přesně zaznamenal MUDr. Emanuel Vlček, po dvaceti letech exhumován, převezen do rodné Poličky a podruhé pohřbíván stejným švýcarským knězem jako před těmi dvaceti lety. Když jsem objevil, že jeho odchod má řadu shodných prvků s odchodem jednoho z nejslavnějších faraonů starého Egypta, Ramsese II. ^(#7), snad mě to už ani nepřekvapilo. V obou případech Saturn leží na MC a Luna na IC a klasickými prvky je obsazena jenom pravá polovina těchto horoskopů konce života. V případě Bohuslava Martinů by to někdo mohl považovat za náhodu. Jak se však dívat na to, že v pravé, tedy západní polovině diagramu, má shodně s moderním skladatelem všechny uvažované prvky i dávný faraón. A to i teprve nedávno objevené planety, Urana, Neptuna a Pluta? Už to samo svědčí o řádu. Jen tak se to nedá vymyslet. Dá se však nad tím užasnout, jako to uměl obdivovaný skladatel, když se vydával za dávným Gilgamešem.

Povídal jsem si o tom se svým mnohaletým přítelem, hudebním vědcem Dr. Jaroslavem Mihulem, patrně největším znalcem jak díla, tak života našeho, dnes už světově proslulého skladatele. Prohlásil jsem, že mám představu, že vlastně umřel farao hudby. On mi na to řekl, tak to napiš!

Poslechl jsem ho.

A svou Vzpomínku… mu teď přináším jako kytičku k jeho celoživotní práci. K právě vycházejícímu dílu „Bohuslav Martinů – osud skladatele“.

V Praze „k poslednímu dni v máji“, 2002  

---

Nejdůležitější transity
(Komentáře jsou jen pro základní orientaci - proto jsou zhuštěné a zkratkovité)

Větší po dvojkliku do obrázku

---

Oba následující tranzitní horoskopy jsou s "precesní korekcí"^*)  tj. s radixem jsou spojeny přes 8.sféru stálic.

Větší po dvojkliku do obrázku

---

Perlička - 2 hodiny před Lunárem v 19:51:10 SELČ dojde k zajímavému úkazu ^(#8).
V den uložení rakve do hrobu v Poličce nastává ve 21:59:21 SELČ také Lunár uzavírající spojení se zemí.
Všechny "osmičky" - oba hroty domů v levém horoskopu i napravo ingres do Štíra (8.zn) - zde reprezentují vypořádání odkazu duchovního dědictví.

Větší po dvojkliku do obrázku

 

---

#Beran vlevo (doplněno po dotazech)
Mod "ascendent vlevo" způsobí, že neměnná konstelace radixu se při různých relokacích stále přetáčí podle změny ascendentu. To prakticky znemožňuje tzv. "globální čtení", které vyžaduje neměnnou polohu znamení, a tudíž  (a hlavně!!) planet v nich.

(#1)
Článek byl psán v roce 2002

(#2)
Překlad této studie se chystá do některého z příštích čísel Konstelace.

(#3)
MUDr. Emanuel Vlček - Poslední věci Bohuslava Martinů

(#4)
Pro ty, které naše uvažování zaujalo, perlička: opačný poměr prvků kladných a záporných 1 : 14 má jiný génius. Také extrém.  Holandský malíř Rembrandt - pochopitelně však s naprosto jiným rozložením těles, Slunce, Luny i planet!

(#5)
Zde byla redakční poznámka, vložená již po smrti autora a (kvůli nepřesnostem) dle mého soudu poněkud zmatečná (viz Konstelace č.45). Navíc použití místního času (LMT) činí věc ještě méně přehlednou. Výchozí čas je odvozen od zvonění zvonů, svolávajícího farníky na mši, a tudíž je jen přibližný. Korekce na základě různých faktorů upravují (posouvají) samotné horoskopické prvky (např. ascendent) a není tedy důvod, čas z toho odvozený neudávat jako pásmový (zde SEČ).

(#6)
Vrcholná díla posledních let života vznikla na statku u Sacherů ve švýcarském Schönenbergu. V jednom ze svých dopisů Martinů označil Schönenberg za “místo, kde se člověk cítí vždy šťastný” (!! 5.-11.dům na linii Lunárních uzlů - viz radix relokovaný na Schönenberg);  5.dům - osobní štěstí, 11.dům - sdílené štěstí,  Dračí hlava - završení životní cesty.  Relokovaný Ascendent na ose světla  je v tomto kontextu až přízračný (linie Asc-Dsc se od osy odchyluje o 3'  a  pro místo úmrtí - kliniku v Liestalu je to dokonce jen 1').   Paul Sacher  byl švýcarský dirigent, mecenáš, osobní přítel a ochránce B.Martinů.

(#7)
V podkladech, které mi zůstaly po Žižkovi, jsem nenašel žádná data, která by odpovídala Žižkovu popisu faraonova horoskopu. Srovnání tak nelze ukázat.

(#8)
V průběhu dne (večer v 19:51:10 SELČ) přejde tr.Luna přes hrot Campanova 8.domu a zároveň je ("recipročně") pro tento čas hrot Placidova tr.8.domu přesně na radixové Luně s Uranem. To lze chápat jako příklad souběhu působení domifikace, navíc v souladu s funkcí Campanových domů (bez precesní korekce nastává transit Luny v 17:25:40, samozřejmě bez zmíněné reciprocity).

(#*)
Transit s "precesní korekcí" :
Takto počítaný transit (tj. přepočten do ekliptiky radixu) zároveň spojuje náš svět se světy "na nebesích", ukazuje tedy duchovní rozměr transitu - stejná korekce použitá na Solár se nazývá TransSolár, podobně TransLunár pro Lunár a používá ji např. škola P.Turnovského.