1. Zkoumejmež nyní po pořádku námitky, kterés předložil, jaké jsou a jaký mají rozumný podklad. Budeme-li však o jednotlivých z nich jednati poněkud šíře, vykládajíce jaksi z vlastní moci a s rozvahou, buď klidným a setrvej s myslí ochotnou. Jestiť nutno, nejvážnějším naukám věnovati též píli velkou, v dlouhé době přísně vyzkoušenou, ač máš-li je dokonale poznati. Předlož tedy, jak předmět před námi ležící toho vyžaduje a jak jsi již byl počal, otázky, stran kterých máš pochybnosti, já ti je po pořádku zodpovím. Rci tedy: Mne velice znepokojuje, když sám u sebe uvážím, jak je to možné, že ti, jichž moc vzýváme jako větších a božštějších, se přece dávají námi ovládati jako slabší. Podám ti celé vysvětlení o vzývaných božstvech, a to takové, které je důstojno předmětu naší rozpravy. Budeš moci z něho jasně poznati, co možné jest a co nikoliv z toho, po čem jsi se tázal.
Bohové a všechny vyšší bytosti poskytují svou vůlí, konati dobro, těm, kdož jsou toho hodní, z hojného nadbytku svých darů, co jim jest přiměřeno, a to jak z útrpnosti nad námahami kněží, tak z lásky k těm, které sami zplodili, vyživili a vychovali. Jest jiný druh duchovních bytostí, zaujímající místo prostřední, jichž úkolem jest usuzovati. Duchové tito udílejí rady, co nutno jest konati a čeho se vystříhati. Jsou nápomocni při konání dobrých skutků, skutkům nespravedlivým však zabraňují. Dávají mnohým z těch, kdož obmýšlejí jiným nespravedlivě odníti jich statky, neb někoho zločinně poškoditi, či zničiti, zakusiti téhož, co jiným zamýšleli učiniti.
Jest ještě jiný druh duchů, kteří jsou v naší blízkosti, neužívajících rozumu, ni soudnosti, jimž byla přidělena pouze moc, zakládající se v číslech, postavená nad jednotlivými věcmi rozdělenými, totiž vzhledem k tomu, jak tito duchové jsou rozděleni nad jednotlivými částmi. A jako jest úkonem nože, by krájel, a nic jiného, než toto, právě tak jest úkolem duchů jedněch, kteří jsou rozptýleni v celém světě, aby dle rozdělené nutnosti přírody dělili v mnohost, ale úkolem duchů druhých, by shromažďovali v jednotu vše, co ve světě se rodí. Toto je zjevno z viditelných faktů. Neboť charonské jeskyně,1 jak se nazývají, vysílají jakéhosi ducha, jenž bez rozdílu zahubí vše, co do jeskyní těchto přijde. Jsou tedy jistí neviditelní duchové, z nichž jedni mají přidělenou tuto, jiní onu moc, a z nichž každý může vykonati pouze, co jest mu přiděleno. Kdyby tudíž někdo přijal, co náleží dle řádu celému světu, a toto obrátil na jinou stranu a přivodil něco protizákonně, bude pohroma na straně toho, kdo uvedeného zneužití se dopustil.
2. Toť jest však jiná otázka. Ale co nyní leží před námi, bychom o tom uvažovali, zříme, že se děje nezřídka. Často se udělují totiž rozkazy různým duchům, kteří neužívají vlastního rozumu a nemají žádné soudnosti. I toto neděje se nerozumně. Poněvadž jest přirozeností našeho rozumu uvažovati a usuzovati, jak se věci mají, a poněvadž rozum obsahuje množství schopností života, je zvyklý dávati předpisy bytostem nerozumným a účinkujícím dle síly jediné. Dovoláváme se tedy těchto duchů jako bytostí, které jsou mocnější, než my, protože se snažíme, přitáhnouti ze světa nás obklopujícího k jednotlivým částem rozděleným, co slouží celku. Ale udílíme jim rozkazy jako bytostem nižším, poněvadž jsou nezřídka jisté rozdělené živly ve světě čistější a dokonalejší, než mnohé, které se prostírají (nerozdělené) po celém vesmíru. Jako na př. kdyby ono bylo duchovní, toto však zcela hmotné neb fysické, bylo by jistě ono duchovní, byť byla jeho prostorová rozloha menší, co do síly mocnější tohoto hmotného, prostírajícího se v rozloze širší, i kdyby sebe více nevyrovnalo se mu velikostí a silou fysickou.
Můžeme však podati ještě jiné vysvětlení této věci. Při všech theurgických úkonech nese theurg osobnosti dvě. Jedna z nich jest jaksi naše lidská (pozemská) osobnost, která zachovává řád naší přirozenosti, již máme v tomto světě. Druhá však je sesílena božskými karaktéry a znaky. Ona, směřujíc vzhůru k nadpozemskému, spojuje se prostřednictvím těchto znaků s vyššími bytostmi a zvedá se, jsouc s nimi v souladu, v jich řád. Toto pochopitelně je s to, aby propůjčilo theurgovi zmíněnou osobnost druhou, božskou. Dle tohoto rozlišení vzývá tedy theurg, pokud jest osobností lidskou, zcela vhodně síly vesmíru jaksi jako přirozenosti vyšší a mocnější. Ale má moc nad nimi a dává jim rozkazy, jakmile pomocí uvedených nevyslovitelných a tajných symbolů se oděl v kněžské roucho božství.
3. Abychom ještě správněji odstranili všechny pochybnosti, jest nutno, vyloučiti z theurgických úkonů vše, co by se mohlo zdáti čistě lidským, a to jak stran modliteb, konaných při theurgické evokaci, tak ve příčině rozkazů, udílených s velkou prudkostí za účelem dokonání díla. Udržuje-li pouto jednotného příbuzenství a jistý nerozvížitelný svazek jednoty celý theurgický úkon pohromadě, by byl vpravdě božským a vznešenějším, než všechna konání, lidem poznatelná a jim společná, pak není žádný z úkonů lidských přiměřený zmíněným úkonům theurgickým. A když theurg volá bohy, nečiní toho v ten způsob, jako když něco vzdáleného k sobě přitahujeme, a když dává jim příkazy, nemá se věc tak, jako by byli od něho prostorově odděleni, asi tak jako ve světě smyslném, když jednu věc z jiných si podrobujeme. Jest jakési jedinečné a všeobecné účinkování božského ohně, jenž o své újmě, bez cizího podnětu a z vlastní síly září a proniká týmž způsobem svou energii všechny bytosti, jež mohou v něm míti účastenství, a to ať jako dávající, nebo přijímající.
Je tedy daleko lepší tento způsob vysvětlení, nyní uvedený, jenž theurgickým účinkům nedává vznikati z protiv a růzností, jakož vznikají pomíjející věci tohoto světa, nýbrž dosahuje jich totožností, jednotou a souhlasem. Kdybychom tedy povolávajícího theurga od bytosti přivolávané, rozkazujícího od toho, jemuž se rozkazuje, a vyšší od nižšího rozlišovali (t. j. jako bytosti prostorově rozdělené), přenášeli bychom takto jaksi rozpor, panující ve světě pomíjejícím, na nepomíjející statky božské. Kdybychom však všechno toto jakožto pozemské, jak se sluší, méně cenili a přisoudili — jak daleko je důstojnější — to, co všemu jest společné a co jest podstaty jednoduché, bytostem, jež nad mnohost a rozmanitost světa pozemského jsou povzneseny, pak byl by nejhlavnější předmět našich úvah ihned vysvětlen, takže by v ohledu tomto nezůstalo žádné pochybnosti, rozumně zdůvodněné.
4. Co máme však říci o tvé následující otázce, jak by totiž mohli tíž, kteří přece si přejí, aby jejich chráněnci konali spravedlnost, snésti, aby byly prováděny rozkazy nespravedlivé? Na to odpovídám, že právem jest pochybovati o tom, co nazýváš »konati spravedlnost«, a mám za to, že u bohů jest jiný pojem spravedlnosti, než u nás. Jsme totiž schopni viděti pouze, co nám jest nejblíže, pozorujeme jen věci přítomné a život, ležící před našima zraky, totiž jaký jest a jak vzniká. Ale bohům, kteří daleko nás předčí, je celý život naší duše znám a znají všechny její dřívější běhy životní.2 A sešlou-li bohové na vyzvání theurgů nějaký trest, neukládají trestu toho mimo spravedlnost, nýbrž zmíněné tresty stihají jako svůj cíl hříchy duší, spáchané v dřívějších životech lidí, kteří nyní tresty tyto odpykávají. Jelikož lidé toho nepoznávají, mají za to, že propadávají nespravedlivě osudu, kterého jest jim vytrpěti.3
5. Rovněž tak pochybují mnozí obyčejně též o božské prozřetelnosti, poněvadž bez své viny trpí zla, nedopustivše se před tím žádného bezpráví. Též tito lidé nejsou s to, by poznali, jak utvářena jest jejich duše, jaký vede v celku život a jakých hříchů se dopustila v dřívějších životech, a netrpí-li za to, co dříve byla spáchala. Přičiň k tomu ještě, že mnohé nespravedlivé skutky, jichž se lidé dopouštějí, pro jich poznání zůstávají skryty, ale bohům jsou zjevny, kteří mají přece jiné poznatky o spravedlnosti, než lidé. Lidé posuzují spravedlnost dle individuálních skutků duše a dle odměn a trestů, které podle stanovených světských zákonů a panujícího státního zřízení se rozdělují. Bohové však činí rozhodnutí o spravedlnosti lidských skutků, majíce zřetel na celé zařízení světa a na poslední cíl duší, jenž se zakládá v sjednocení s nimi. Jinak tedy usuzují bohové o spravedlnosti a jinak usuzujeme my. A jaký div, že z největší části nedospíváme k nejvyššímu a nejdokonalejšímu vrcholku posouzení spravedlnosti, jaké jest u bytostí vyšších?
A dále co brání bohům, vynášeti rozličným způsobem soud nad každým jednotlivcem jednak zvláště, jednak dle všeobecné příbuznosti všech duší? Přivodí-li totiž společenství téže přirozenosti duším, ať jsou vtělené, či nevtělené, jakýsi totožný a společný svazek jednoty s bytností a řádem celého světa, pak jest nutno, by odpykání trestů od celého společenství duší jako takového bylo žádáno, a to zvláště tehdy, když velikost nepravostí, kterých se jednotlivá duše prve byla dopustila, překročí míru trestu, jejž by jí za její hříchy bylo uložiti. Kdyby však někdo uvedl ještě jiné rozdíly, aby ukázal, že zásady spravedlnosti jsou u bohů jiné, než jak my o spravedlnosti soudíme, otevřela by se nám i odtud cesta k našemu předmětu. Ale mně stačí pouze uvedená pravidla, bych ukázal všeobecný a vše obsahující způsob léčitelství, obsaženého v trestech sesílaných bohy.
6. Abychom dále ještě nadbytečně disputovali proti námitce, o níž byla řeč, připusťmež, líbí-li se ti, i opak toho, co jsme dokázali, že totiž v theurgických úkonech stanou se někdy jisté nespravedlnosti. Že však nemohou žádné z těchto nespravedlností býti viněni bohové, toť bez dalšího zcela jasno. Neboť bohové jsou dobří a původci všeho dobra, ale zla nejsou vinni žádného. Bohové chovají dle přirozenosti své dobro, nemohou tedy konati ničeho nespravedlivého. Je tudíž příčinu nepravostí hledati jinde. Nemůžeme-li pak nalézti příčiny této, nesluší se zavrhnouti proto správný názor o bozích, aniž se sluší, k vůli podobným pochybnostem, zda a jakým způsobem pochodí zlo od bohů, vzdáti se vpravdě jasného jich poznání. Bylo by daleko lepší, kdybychom uznali chabost svých vlastních sil jako příčinu dějících se nespravedlností, nežli připustili něco nemožného a lživého stran bohů, čehož opak správně uznávají jak všichni Hellénové, tak cizinci.
7. Věc se má vpravdě takto. Jestiť nutno uvésti příčiny, z nichž někdy vzcházejí zlé účinky, mnoho-li jich jest a jakého jsou druhu. Není totiž jediná příčina zla, nýbrž jsou příčiny rozmanité, z nichž různá zla vznikají. Zakládá-li se na pravdě, co jsme prve pravili o přízracích a zjeveních zlých duchů, kteří vždy předstírají, že jsou bohové a dobří démoni, poznáme dle toho ihned blížící se zástup zlých bytostí, od nichž obyčejně vychází uvedený rozpor. Neboť zlý duch žádá od svého ctitele, aby byl spravedlivý, protože předstírá, že náleží pokolení božskému, zatím jest však při konání nespravedlivých skutků nápomocen, protože jest ve skutečnosti zlý. Co jsme pravili o protivě lži a pravdy, může se říci též o protivě dobra a zla. Neboť jako ve věštbách přisuzujeme bohům pouze zjevení pravdy, zpozorujeme-li však v nich něco lživého, přičteme to příčině jiné, totiž zlým démonům, právě tak jest nutno souditi o spravedlivém a nespravedlivém, a vše krásné a spravedlivé přisouditi pouze bohům a dobrým démonům, poněvadž vše nespravedlivé a ohavné uvádějí v skutek pouze démoni, přirozeností svou zlí. Vše, co samo se sebou veskrze souhlasí a jest v souladu a co vždy týmž způsobem samo k sobě se chová, náleží vyšším bytostem. Co však samo sobě odporuje, samo se sebou nesouhlasí a nikdy nezůstává totéž, toť jest nejvlastnější démonické přirozenosti, rozdvojené ve sváru. Nalézáme-li v ní rozpor a boj, není to nic divného. Opak toho byl by podivnější, kdyby tomu tak nebylo.
8. Vycházejíce nyní zase od jiného základu, stanovíme tělesné části světa nikoliv jako nečinné, aniž jako nemající síly, nýbrž prohlašujeme, že v nich jest obsažena o tolik větší síla, o mnoho-li převyšují díla naše dokonalostí, krásou a velikostí. Každá část světa má pro sebe jiné síly a jeví jiné účinky. Přivedou-li se však jednotlivé části světa do vzájemného poměru, dosáhnou schopnosti, přivoditi účinky ještě daleko větší. A tu sestoupí od jsoucna universálního k věcem rozděleným jakési mnohotvaré účinkování, což se děje jednak pro sympatii vzhledem k podobnosti sil, jednak pro přizpůsobení činného trpnému. Mocí tělesnosti stihá tedy jednotlivé věci rozdělené ve světě zlo a pohroma, což celku a souladu vesmíru jest blahodárné a prospěšné, ale jednotlivým věcem rozděleným přináší nutnou záhubu, a to buď proto, že nemohou snésti sil, účinkujících ve veškerenstvu, aneb že slabost sil, od nich pochodící, se silami uvedenými se mísí, nebo za třetí pro vzájemný nesoulad jednotlivých věci dílčích.
9. Přičiň k tomu ještě, že mimo hmotné tělo světa též jeho vnitřní podstata mnoho může uvésti ve skutek. Neboť soulad podobného a rozpor nepodobného přivodí nemálo účinkův. A mimo to střetnutí se tak mnohých principů ve světě, jenž jest jaksi jedinou živou bytostí, a síly, účinkující ve vesmíru, ať jest jich jakékoliv množství a ať jsou jakékoliv povahy, přivodí, abych to řekl krátce, jiné účinky v celém světě a jiné v jednotlivých jeho částech, a to pro slabost sil, vzniknuvší roztříštěním ve věcech rozdělených. Tak jsou jednak sympatie a láska, vládnoucí ve vesmíru, jednak antipatie a boj účinkování činná, která se stávají v rozdělených částech, světa, jež mají podíl v uvedených akcích, trpnými. Principy, vládnoucí v ideách a čistých duchovních bytostech a náležející podstatě jsoucna universálního, přijímají něco z nedostatku věcí hmotných a ze znetvořené podoby bytostí individuálních. Co v říši jsoucna universálního vzájemnými pouty sympatie je sjednoceno, jest ve věcech rozdělených v neustálém boji. A takto se vzdalují bytosti individuální vesměs podstat krásných, dokonalých a universálních, v nichž mají podíl jen dle stránky hmotné. Nemálo pak z věcí rozdělených přichází na zmar, když běží o to, aby celek, udržovaný pohromadě dle své přirozenosti, byl zachován. A rozdělené části bývají sužovány a potlačovány, ačkoliv celek, z takového zmatku vzniklý, zůstává bez pohromy.
10. Shrňmež nyní důsledky, které z řečeného vyplývají. Užijí-li totiž někteří z theurgů při evokacích jistých přírodních neb tělesných sil ve světě, přivodí se tím svobodné a všeho zla prosté sdělení energií. Kdo však těchto sdělení užívá, je to on sám, jenž je může obrátiti na stranu opačnou a k uměním zlým (t. j. k čarodějství). Uvedené sdělení sil pohybuje se pro sympatii, vyplývající z podobnosti, v opačném směru s lidskými vášněmi, ale čaroděj strhuje o své ujmě síly, které s ním byly sděleny, proti vší spravedlnosti k zlému. Toto dělení sil uvádí dle jediného souladu vesmíru nejvzdálenější jeho části ve společné účinkování. Kdyby se však někdo, toto správně poznaje, v nekalém úmyslu odvážil, jisté části světa obrátiti na stranu druhou, nelze příčiny nastávajícího zla přikládati zmíněnému sdělení sil, nýbrž je to lidská drzost a překročení řádu ve světě, které, co jest krásné a zákonné, obracejí vzhůru nohama. Uvedená domnělá zla nejsou tedy způsobována bohy, nýbrž bytostmi a těly, jež od nich sestupují. Ale ani tyto bytosti a tato těla nesdělují ze sebe, jak mnozí mají za to, nějakého zla — neboť rozlévají k blahu veškerenstva své zvláštní výrony na pozemský svět —, nýbrž ti, kdo tyto výrony přijímají, to jsou, kteří je obracejí, mísíce se s nimi a přeměňujíce je, a přivádějí je, ač byly propůjčeny ke zcela jinému cíli, účelu jinému. Ze všeho toho, co jsme uvedli, je tedy zcela jasno, že viny na zlu a na nespravedlnosti principu božskému nelze přikládati.
11. Tážeš se dále a vyslovuješ zároveň pochybnosti, jak je to možné, aby bohové, když odmítají prosby a modlitby těch, kdož k nim přistupují znečištěni úkony pohlavními, se nerozpakovali, tytéž donucovati k obcováním nemravným. Než i toto nalézá neklamné vysvětlení v tom, co jsme již prve vyložili. Děje-li se uvedené proti zákonům lidským, pak se to děje dle jiné příčiny a dle jiného řádu, které jsou vyšší, než všechny tyto zákony. Děje-li se ono dále na základě souladu a sympatie, panujících v celém světě, může to přivoditi ve věcech rozdělených jisté smíšení, které zmíněnou sympatii ruší. A propůjčují-li konečně vyšší bytosti smrtelníkům dary dobré a krásné, obracejí přijímající dary tyto v opak.
12. Jest však nutno, abychom tyto zjevy podrobili zkoumání zvláštnímu, jak totiž vznikají a z jakého důvodu. Jest předně nutno si uvědomiti, že celý svět jest jedinou živoucí bytostí. Jakkoli jednotlivé údy této bytosti jsou prostorově rozděleny, spějí přece k sobě na základě jediné přirozené podstaty. A síla, která vše spojuje, a příčina, jež vše spolu mísí, přitahuje z vlastní moci jednotlivé části světa, by navzájem se spojily. Podobného účinku možno však docíliti též uměle mimo řád přirozený. Síla, která vše drží pohromadě, sama o sobě, a dále, co z ní po celém světě se rozlévá, je dobro, příčina plnosti, která vše spojuje k společenství, sjednocení a souměrnosti a všem bytostem propůjčuje nezničitelný základ lásky a jednoty, kterým se udržuje a zachovává vše, co jest a co vzniká. Ale v jednotlivých částech světa (t. j. v individuích) přivodí táž síla vzájemné spojení za mnohého utrpení, a to jednak pro vzájemnou vzdálenost těchto částí mezi sebou a mezi nimi a veškerenstvem, jednak proto, že svou vlastní přirozeností jsou nedokonalé, nedostatečné a slabé. Od toho pak pochodí, že ve většině bytostí jest obsažen prudký chtíč a pud.
Když tedy zmíněné umění poznalo, že uvedená sjednocující síla je takto do přírody zaseta a v ní rozdělena, jme se, samo jsouc různým způsobem v přírodě rozděleno, přitahovati rozmanitě onu sílu na se a počne ji říditi tam, kam chce. Co v této síle jest výsledkem pořádku, obrací v nepořádek, krásu a souměrnost forem naplňuje znetvořením a ohyzdností a vznešený ideál jednoty, v individuích uskutečněný, obrací k jinému uspokojení, nepřístojnému a nečistému, které bývá přivoděno z různorodého za bolestí a utrpení. Umění toto propůjčuje k uvedenému účelu hmotu samo ze sebe, která však jest nepřiměřená každému vytvoření dobra a krásna, poněvadž buď nepřitahuje všeho, co je dobré, neb toto obrací jinam, než se sluší, neb konečně mísí množství sil přírodních, přirozeností svou různých, jichž jistých směsí užívá k vykonání svých děl dle své vůle. Dokázali jsme tedy se všech stran, že takové zařízení pohlavního spojení bývá přivoděno jistým uměním lidským, nikoli však mocí démonickou, nebo božskou.
13. Jest však nutno obrátiti zřetel též k jinému druhu příčin, jak totiž mohou jisté nerosty, neb rostliny začasté míti moc, jednotlivé bytosti, vznikající ve světě, přivésti na zmar, neb zase znovu utvořiti. Ale nejen v nerostech a rostlinách, nýbrž v daleko důležitějších předmětech a přirozenostech je táž přírodní síla zjevnou. Kdož pak nemohou síly této pochopiti, mají ihned za to, že jest jim díla věcí přirozených přenésti na účinky vyšší. Je dále všeobecné uznáváno, jak mnoho zmůže pokolení zlých duchů ve světě pomíjejícím nad věcmi lidskými a nade vším, cokoliv jest pozemské. Čemu bylo by se tedy diviti, kdyby zlí duchové přivodili též účinky uvedené? Neboť není věcí každého člověka posouditi, který duch je dobrý a který zlý, neb jakými znaky se oba druhy duchů liší. Kdož pak nejsou schopni správně chápati, dospívají, pátrajíce po příčině uvedených zjevů, k zcela nesmyslným závěrům a přisuzují příčinu zla pokolením vyšším, která přece stojí výše, než příroda a řád démonův. A i když jsou jisté síly individuální duše při uvedených účincích spolu nápomocny, a to ať poutána je duše dosud na tělo, neb ať již toto z hlíny utvořené a pozemské tělo odložila, bloudíc jako duch nečistý a vlhkem zatížený na tomto spodním místě zrození, jest i potom náš uvedený názor pravdivý, od mínění však, které příčinu vylíčených účinků hledá u bytostí vyšších, zcela vzdálený. Nikterak tedy nejsou bohové a kteříkoliv dobří démoni nápomocni hříšným chtíčům lidí po pohlavních rozkoších, poněvadž rozkoše tyto mají mnoho příčin jiných.
2 Tím jest míněna reinkarnace či znovuvtělování.Č
3 Toť karma či zákon odplaty za skutky, vykonané v dřívějších životech.Č
![]() | ![]() | ![]() |