1. Žádáš tedy nejprve, abych ti do podrobna vysvětlil, co se děje v předvídání budoucnosti. Nuže, co hned na počátku chceš vyzpytovati, toť věcí zhola nemožnou. Dle smyslu své otázky mníš totiž, že, co v mantice se děje, jest něčím, co náleží světu pomíjejícímu, že je to něco fysického a že to pochodí od přírody. Ale co v mantice se děje, není vskutku nic z toho všeho, co v přírodě se rodí, a nic z toho, co dle způsobu fysického dění a proměňování se uskutečňuje. Není to rovněž jakési vynalezené umění, které by bylo vymyšleno k nutné potřebě lidského života, a vůbec žádné jakéhokoliv druhu lidské dílo. Co v mantice se děje, jest vpravdě něco božského a nadpřirozeného, co s nebe k nám jest sesláno, nezrozené a věčné, co samo od sebe jest přede vším ostatním.
Nejlepší prostředek proti všem podobným pochybnostem jest, poznati původ veškeré mantiky, poznati, že nevychází ani od těl, aniž vyvěrá z vášní, od těl pochodících, že nepřichází ani od přírody a sil přírodních, ani nemá původu svého ve vynalézavosti lidské, nebo v schopnostech, s ní spojených, a konečně že není dílo ani jakési vnější zručnosti, která by se praktikovala pro jisté prospěchy lidského života. Celá autorita mantiky závisí na bozích a pochodí z jich vnuknutí, uskutečňuje se božskými činy, nebo znameními a přivodí božská zjevení a intelektuální nazírání. Všechno ostatní jest jako nástroj jakýsi podřízeno daru divinace, od bohů k nám seslanému, ať se to vztahuje k naší duši a tělu, či ať je to obsaženo v přirozenosti celého světa, neb v dílčích jakostech jednotlivých věcí. Některé z těchto prostředků divinačních leží ovšem jaksi v řádu hmotném: jsou to totiž takové, které se poutají na určitá místa, neb jiné podobné.
Kdyby tedy někdo pominul principů prvotných a přenášel zjevy mantiky na služby příčin podružných, uváděje na př. jisté pohyby těl, neb změny přivoděné trpností, či jiné vznikání a zanikání, nebo působnosti lidského života, neb konečně jiné důvody psychické, neb fysické, a kdyby týž měl za to, že takto stanovil něco pravdivého, aneb konečně, kdyby někdo pokládal, že uvažováním vzájemné souhlasnosti mezi jednotlivými z uvedených příčin by mohlo býti dáno přesné vysvětlení mantiky, ten by vskutku zcela zbloudil pravdy. Je tedy jediný správný cíl a jediné východisko všeho uvažování o mantice, neodvozovati předvídání budoucnosti proti vší příčinnosti nikdy od toho, co nechová vědomosti věcí budoucích, nýbrž odvoditi je od bohů, kteří soustřeďují nejvyšší vrchol veškerého vědění celého jsoucna. Je dlužno usouditi, že vědomost budoucnosti pošla od bohů a že jest rozdělena po celém světě a mezi všechny bytosti, na něm rozptýlené. Toť nejprvotnější a nejvšeobecnější příčina věšteb, která již od počátku chová to, co propůjčuje všemu, jí účastnému, která však hlavně zjevuje pravdu, mantice tolik potřebnou. Chová dále již předem podstatu a příčinu všeho, co vzniká ve světě, z čehož nutně pochodí neustálé vyplňování věšteb. Tento budiž pro nás tedy všeobecný původ a podklad veškeré mantiky, z něhož jest možno všechny jednotlivé druhy její rozumně nalézti. Nuže tedy přikročme k dílu, sledujíce pořad tvých otázek, které jsi předložil.
2. O mantice, která se děje ve spánku, pravíš toto: Uprostřed spánku spějeme často k poznání budoucnosti pomocí snův, a to začasté bez násilného vytržení (neboť naše tělo leží tiše). Ale přece nepoznáváme věcí vždycky tak určitě, jako v bdění. To však, co tvrdíš, přihází se pouze při snech, které vznikají z příčin čistě lidských a vycházejí pouze od duše, neb které byly vyvolány našimi myšlenkami, nebo naším rozumem, neb konečně vzbuzeny naší obrazotvorností, neb všedními starostmi života. Takto vzniklé sny jsou někdy pravdivé, někdy však lživé, někdy dojdou uskutečnění, ve většině případů se ho však minou. Ale t. zv. sny od boha poslané nevznikají způsobem, který uvádíš. Neboť přihází se někdy, že zatím, co spánek mizí a počínáme se již probouzeti, slyšíme jisté krátce přerývané hlasy, které nám dávají návod, co máme činiti, aneb slyšíme hlasy tyto, když jsme mezi bděním a spánkem, neb konečně, když jsme již úplně procitli. Někdy obklopí též spící v kruhu jakýsi neviditelný a netělesný duch, takže jeho přítomnosti očima svýma nemohou viděti, nýbrž dostaví se jakýsi zcela jiný způsob vnímání a poznávání. Tento duch dostaví se za zvláštního lomozu a rozlije se se všech stran kolem spícího, aniž se ho však dotkne. Vykoná služby podivuhodné, aby duši i tělo spícího osvobodil od různých utrpení. Jindy zase zazáří jasné a klidné světlo, které ruší vnímací schopnost zraku. Oko se zavírá, když dříve bylo otevřené, při čemž ostatní vnímací schopnosti se probouzejí1 a uvědomují si, kterak bohové ve světle se zjevují, slyší, co bohové mluví, a poznávají, co konají.
Ještě dokonalejší nazírání se dostaví, když i zrak počne vnímati a posílený rozum se stane schopným chápati, co se děje, při čemž nazírající zároveň přicházejí do pohybu. Když tedy sny tyto jsou takové a mají tak odchylné vlastnosti, nelze jich jistě přičísti žádné z příčin lidských. Neboť vylíčený způsob spánku, pominutí zraku, stav kataleptický, smrti podobný, dále přechodní stav mezi spánkem a bděním, jakož i konečně probuzení a úplné bdění, tyto všechny stavy jsou božského původu a jsou nutnou podmínkou pro přijetí vlivů božských. Jsou bohy samými nám poslány a dostavují se uvedeným způsobem jako část zjevení božího.
Odstraň tedy od snů, bohy seslaných, v nichž přece nejvíce jest obsaženo síly prorocké, všechen spánek a odstraň od nich též mínění, že nemůžeme sledovati, co zjevují, tak, jako ve stavu bdění. Nepoznávámeť ve snu přítomnosti bohů méně zřetelně, než poznáváme jiné předměty ve stavu bdění, ano, je-li nutno říci pravdu, musí býti poznání bohů ve snu daleko jasnější a určitější, nežli jest naše obyčejné poznávání předmětů, a musí přivoditi v nás daleko dokonalejší mohutnost chápací. Kdo by tedy těchto znaků snů vpravdě prorockých nechtěl uznati, nýbrž by přijal u snů těchto společný jakýsi pochod se sny čistě lidskými, ten by takto zřídka a pouze náhodou dospěl k předzvěstím budoucnosti a pochyboval by právem, jak mohou sny vůbec nějaké pravdy obsahovati. I zdá se mi býti příčinou tvého zmatku, že jsou ti pravdivé známky snů neznámy. Je tedy nutno, abys uznal všechny tyto základní principy opravdového poznání podstaty snů a sledoval pozorně všech mých výkladů o věštění, vykonávaném pomocí snův.
3. Mudrcové učí, že duše vede život dvojí: jeden je s tělem společný, ale druhý život duše jest ode všeho těla rozdílný a od něho odloučený.2 Když bdíme ve svém normálním životě, užíváme většinou života duše, který má společný s tělem, vyjma ten případ, když na základě duchovního poznání3 svými nejčistšími duchovními silami od tělesného z úplná se odvracíme. Když však spíme, býváme jaksi úplně osvobozeni od jistých pout nás svírajících, a užíváme života duše, jenž jest mimo zrození a smrt. Pak probudí se v nás náhle a počne účinkovati dle své přirozenosti ona druhá životní forma duše, která je duchovní a božská, ať tvoří již tyto obě formy duše bytost jedinou, neb ať každá z nich jest sama pro sebe. Poněvadž duch přímo nazírá pravé jsoucno, duše pak obsahuje základy všeho, co náleží světu vznikání a zanikání, jest pochopitelno, že duše poznává z příčiny, obsahující všechnu budoucnost, předem věci budoucí, které ve svých příčinách, je předcházejících, jsou již v určitém pořadí obsaženy.
Kdyby však duše podíly života a duchovní energie spojila se jsoucnem všeobecným, od něhož jest oddělena, pak by dosáhla ještě dokonalejší mantiky. Universální bytost naplnila by totiž potom duši věděním všeobecným, takže by dosáhla pokud možno největší schopnosti, vnímati, co nad světem se děje. Kdykoliv duše prostřednictvím takové energie, všech pout se oprostivší, s bohy se spojí, tehdy přijme nejopravdovější plnost poznatků, z kterých pak promítá pravdivé věštby božských snův. Odtud klade duše nejpevnější základy divinace. Když spojí, co v ní je duchovní a božské, s bytostmi vyššími, pak budou všechny její vise čistší, ať se vztahují k Bohu, neb k bytostem o sobě netělesným, či, abych to řekl krátce, k jsoucnům, která jakýmkoliv způsobem souvisí s pravdou říše inteligibilní. Pozvedne-li duše principy věcí vznikajících a zanikajících, jež v ní jsou obsaženy, k bohům, jako jich příčinám, dostane se jí moci a schopnosti, poznati vše, co bylo u co bude. Přehlédne všechny doby, postřehne všechny události, mající se v čase sběhnouti, a dostane se jí údělem, by je uspořádala, by měla nad nimi péči a přiměřeně je zlepšila. Jsou-li těla nemocná, léčí je, dopustili-li se lidé chyb a nepořádků, uvádí vše do dobrého stavu. Nalézá často umění, rozděluje právo a spravedlnost a uštědřuje zařízení zákonná.
Tak léčí se v chrámě Eskulapově božskými sny nemoci a z pozorování nočních zjevení v božských snech, která byla v jistý řád sestavena, vzniklo zvláštní umění léčitelské.4 Celé vojsko Alexandrovo bylo by propadlo záhubě, kdyby se nebyl ve snu zjevil Dionysos a nebyl naznačil prostředků k odvrácení neblahé pohromy. Město Afutis,5 králem Lysandrem obléhané, bylo zachráněno sny, které seslal Ammon. Nařídil totiž ve snu vojsku, aby nejrychleji od města se vzdálilo, čímž obležení učinil rázem konec. Ale nač by bylo nutno, procházeti jednotlivé případy a zjevovati věci, které se dějí každodenně a které účinky svými jsou mocnější, než všechny řeči?
4. Toto stačí, by bylo pověděno o božské mantice pomocí snů, totiž, co jest, jak vzniká a jak mnoho poskytuje lidem prospěchu. Pokračuješ však dále, že jsou mnozí, kteří budoucnost poznávají ve vytržení mysli a jsouce uneseni duchem božím, a to tak, jako kdyby bděli a užívali svých smyslů, že však nejsou sebe vědomi, či aspoň že nemají tak jasného vědomí, jako dříve. Mám v úmyslu, ukázati i zde jisté známky, z nichž možno poznati, kdo ve skutečnosti jest uchvácen duchem božím. Duchem božím bývají ve skutečnosti uchváceni pouze ti, kdo obětovali život svůj bohům, je inspirujícím, jaksi jako jich schránku či nástroj, nebo kdo svůj lidský život zaměnili za život božský, neb konečně kdo život vlastní aktuálně přizpůsobili Bohu. Jsou to dále ti, kdo nežijí ve službách smyslův, aniž bdíce užívají smyslů tak, jako lidé s úplně probuzenou smyslností. Takoví nepoznávají budoucnosti sami ze sebe, aniž bývají vzněcováni k činům pudy, jako jiní lidé. Nejsou sami sebe mocni, ani jako dříve, aniž jakýmkoliv jiným způsobem. Neobracejí dále vůbec svého vlastního rozumu na sebe sami a nezjevují konečně o své újmě svých vlastních poznatkův.
Nejzávažnější důkaz uchvácení duchem božím jest však toto: Mnozí z uchvácených nebývají totiž spáleni ohněm, když s nimi přijde v dotyk, jelikož se jich oheň pro ovanuti jich duchem božím netkne. Mnozí, když byli páleni, necítí toho, poněvadž nežijí v době této životem živočišným. Mnozí, když byli probodeni kopím, nepociťují toho; jiní, sekyrami sekáni do ramen, aneb když si mečem rozťali paže, neuvědomují si toho nikterak. Veškeré tyto účinky jsou původu nikoliv lidského. Neboť pro uchvácené duchem božím stávají se nepřístupné cesty přístupnými, jsou s to, by se vrhli do ohně, kráčejí bez pohromy plameny a dostávají se přes řeky způsobem podivuhodným,6 jako na př. kněžka v Kastabalech.7 Z toho všeho je zjevno, že ekstatikové tito nejsou si vědomi svých vlastních činů, dále že nežijí života ani lidského, ani živočišného, a to jak co se týká smyslného vnímání, tak pudů, nýbrž že život svůj zaměnili za jiný, daleko božštější život, kterým jsou inspirováni a dokonale ovládáni.
5. Jest však mnoho způsobů, kterými může duch boží ovládnouti člověka, a různým způsobem přivodí se božská inspirace. Odtud je též mnoho rozdílných známek božské inspirace. Neboť rozdílní jsou jednak bohové, jimiž býváme inspirováni, a přivodí různé druhy inspirace, jednak jest pak i způsob ekstasí rozličný a rozličným způsobem děje se též uchvácení duchem božím. Buď totiž bůh ovládne nás zcela, neb my se mu z úplná odevzdáme, nebo přizpůsobíme konečně síly své jeho bytosti, by se společně s ní uplatňovaly. Někdy dostane se nám podílu nejnižších sil božské moci, jindy zase sil prostředních, ano někdy dokonce i podílu sil nejvyšších. Mnohdy uskutečňuje se pouhá přítomnost boží, jindy zase společenství s ním, ale někdy dostaví se i úplné sjednocení zmíněných ekstasí s bohem. Podílu na nich dosáhne buď duše sama, neb jest jich spoluúčastna s tělem, neb jest jich účasten i celý člověk.
Dle toho jsou i znamení, na ekstaticích viditelná, rozmanitého druhu. Někteří bývají uváděni v pohyb na celém těle, jiní zase jen na určitých údech a ještě jiní trvají v naprostém klidu. Druhdy bývají slyšeny dobře sladěné harmonie, sbory a melodické zvuky, neb opak všeho toho. Někdy zříme tělo ekstatikovo růsti do výše, jindy zase do šíře, druhdy pak vidíme je vznášeti se ve vzduchu,8 nebo přichází na něm opak všeho toho ve zjev. Mnohdy bývá slyšeti stejnoměrné, mocné zvuky, kdežto jindy pozoruje se největší nestejnoměrnost zvuků, přivedená vsunutými přestávkami mlčení. Druhdy zase ozvou se zvuky dle pravidel hudby, které brzy zazní a brzy opět přestanou, jindy pak ozývají se jiným ještě způsobem.
6. Ale největší ze všeho jest, že theurg vidí ducha, an sestupuje a naň se snáší. Poznává, jak jest veliký a jaké jest povahy, a bývá od něho mysticky poučován a veden. Kdo však ducha přijímá,9 spatřuje před jeho přijetím jakousi ohnivou podobu. Někdy bývá též všem přítomným viditelná, a to buď, když se bůh blíží, anebo když odchází. Z toho všeho mohou zkušení theurgové poznati znamení pravdivosti, moci a zvláště hierarchického stupně zjevujícího se ducha a rovněž, o čem může pravdu vyjeviti, jakých sil může propůjčiti a co vykonati jest schopen. Kteří theurgové však bez těchto blažených visí vyvolávají duchy, kterých nevidí, tápají ve tmách, nevědouce ničeho z toho, co duchové tito činí, vyjma snad některé zcela bezvýznamné příznaky, které tělem ekstatikovým10 se projevují, a ostatní i jinak viditelné zjevy. Božská inspirace zůstává vůbec jimi nepoznána, jsouc v neviditelnosti skryta. Než vrátíme se k svému předmětu. Uchopí-li zjev jisté nevyslovitelné formy božského ohně a světla z venčí inspirovaného, naplní-li ho a ovládne-li ho zcela a pojme-li ho se všech stran v kruhu obklopeného, takže není pak mocen vykonati jakéhokoli vlastního úkonu, jaké smyslné cítění, vnímání a vlastní pozorování mohlo by se uplatniti u toho, kdo pojal božský oheň? Neb jaké lidské hnutí mohlo by se u takového potom vyskytnouti, jaká lidská vášeň, neb jaké šílenství, neb poblouzení obrazotvornosti, neb něco jiného podobného mohlo by se ho zmocniti, jak mnozí mají za to? Toť buďtež tedy božské znaky opravdové inspirace. Kdyby každý znakům těmto věnoval pozornost, nezbloudil by jistě v pravém poznání božské inspirace.
7. Nestačí však pouze tomuto se naučiti a nedospěl by také ten, kdo by pouze toto věděl, k dokonalosti božské vědy. Jestiť mimo to nutno věděti, co vytržení mysli (enthusiasmus, ekstase) jest, a jak vzniká. Mylně pokládá se za jakési vzrušení mysli, přivoděné démonickou posedlostí.
Mysl lidská nebývá ani rozrušována, je-li skutečně ve stavu vytržení, aniž zmocňují se duše démoni, nýbrž zmocňují se jí bohové. A dále nenazývá se správně enthusiasmus všeobecně ekstasí, neboť enthusiasmus jest povznesení k vyššímu a úplné proměnění lidské bytosti, kdežto vytržení mysli a ekstase značí též obrácení ducha k nízkému a špatnému.11 Kdo disputuje o věci této, jako ty, ten ovšem líčí všechno, co se inspirovaným přiházívá, ale nepoučuje nás o tom, co v předmětě tom jest podstatné a nejdůležitější. Je tedy zde nejdůležitější okolností, že inspirovaní jsou božským principem zcela ovládnuti, po kterémž ovládnutí sleduje pak teprve jako něco podružného ekstase či vytržení mysli. Nikdo nemohl by právem uznati, že enthusiasmus jest věcí duše inspirovaného, neb některé z jejích mohutností, neb jeho rozumu, neb vůle, nebo že jest následek nemoci těla, neb toho, že nemoci takové zde není, aniž může někdo důvodně míti za to, že enthusiasmus vzniká z uvedených příčin. Neboť božská inspirace není ani dílo lidské, ani neleží její účinnost v lidských orgánech neb funkcích, nýbrž tyto jsou jí podkladem a bůh užívá jich jako svých nástrojů. Veškeré dílo mantiky vykonává pouze bůh. Účinkuje bez jakékoliv součinnosti duše a těla dle své vlastní vůle a nesměšuje se s ničím, nýbrž jest odvrácen ode všeho ostatního. Proto jsou všechny věštby, které se řídí dle toho, co pravím, neklamné. Kdyby však duše před ekstasí byla rozrušena, nebo kdyby v ekstasi podlehla vzrušení, neb smísila se s tělem a přerušila božský soulad, stanou se věštby zmatenými a lživými, a nelze nikterak očekávati opravdového a vskutku božského enthusiasmu.
8. Kdyby pravá mantika nebyla nic jiného, než odloučení božské části duše od duše ostatní, neb oddělení ducha, či následek jeho, a dále kdyby byla pouze prudším a napiatějším stupněm energie, neb vášně, aneb kdyby záležela jen ve zvýšené bystrosti a ve vzrušení schopnosti rozumové, neb konečně, kdyby vzešla z mysli rozohněné, což vše původ má v naší duši, pak by zajisté každý mohl právem enthusiasmus pouze duši přisouditi. Kdyby se pokládalo tělo za příčinu enthusiastického vytržení, a to pro své jisté temperamenty, ať melancholický, či jakýkoliv jiný, neb — abych to řekl blíže — pro vrozenou člověku povahu horkou, chladnou, neb vlhkou, neb jinou podobnou vlastnost, anebo kdyby se tělo pokládalo za příčinu vytržení pro určitý poměr smíšení a složení svých částí, neb vzhledem k určitému životnímu fluidu, neb konečně pro nadbytek, či nedostatek všeho toho, pak bylo by ovšem vytržení mysli pouze afekcí tělesnou, přivoděnou příčinami čistě přirozenými. Kdyby pak příčina enthusiasmu měla pochoditi zároveň z obou, těla totiž i duše, pokud obé jest spojeno v jediný celek, pak byl by enthusiasmus společným hnutím obou uvedených částí živoucího tvora. Ale enthusiasmus není dílo ani těla, ani duše, ani těchto obou vespolek. Žádné z nich neobsahuje příčiny božského vytržení, nemůžeť znamenitější býti přivoděno špatnějším.
Jest však nutno, pátrati po příčinách božského nadšení. Božské nadšení není nic jiného, než osvícení, přicházející od samých bohů, dále přivoděné jimi duchovní vnuknutí a od něho pochodící úplné ovládnutí člověka, které vše, co jest v nás, uchvacuje a drží ve své moci, které všechno naše vlastní poznávání a všechnu naši vůli vykazuje úplně mimo jich hranice, které pronáší řeči, jimž mluvící nerozumějí, nýbrž hlásají zuřícími ústy, aby vše, co naše jest, sloužilo jediné moci boha inspirujícího a před ní ustoupilo. Takové povahy je tedy veškerý pravý enthusiasmus a z takových příčin pochází, jak jsme vylíčili v krátkých rysech, nikoliv do podrobna.
9. Co o těchto věcech pravíš, je toto: Mezi těmi, kdo stávají se ekstatickými, zřím některé, kteří přijdou do zvláštního nadšení, když slyší zvuk flétny, cymbálů, nebo bubnův, aneb jisté písně. To vidíme, že stává se těm, kdož vykonávají korybantismus, ale též i oněm, které uchvátil Sabazios, aneb kdož slouží Velké Matce. Je tedy nutno, bychom prošli příčiny též těchto zjevů, dále vysvětlili, jak vznikají a jaký mají smysl, byvše přivoděny.
Co se vypravuje, že hudba chová síly, jimiž budí v nás vůli k činům, neb způsobuje náladu trpnou, že zvuky flétny přivodí pomatení mysli, nebo je léčí, když před tím zde již bylo, že hudba může měniti jisté temperatury a stavy těla, že jistými písněmi možno vzbuditi bakchické šílenství,12 jinými zase je uklidniti, a dále, jak přizpůsobeny jsou rozličné písně jednotlivým stavům duše, že jisté neklidné a vzrušené písně nejvíce se hodí k přivedení ekstasí, jako jsou na př. písně Olympské, a co všechno podobného se vypravuje, to zdá se mi vesměs nevhodně býti přiváděno ve spojení s enthusiasmem. Všechny tyto věci jsou přirozené, lidské a pouhá díla našeho umění, božského nezračí se v nich zhola nic.
O věcech těchto zmiňujeme se spíše z toho důvodu, abychom ukázali, že když jsou hudba a jisté písně zasvěceny bohům, a to přiměřené každému jednotlivému z nich, potom vše, co v nich s bohy jest příbuzné, přichází s nimi ve vztah, a to přiměřeně vlastnímu stupni a moci každého jednotlivého boha a v souhlase s pohyby nebeských těles ve vesmíru a s harmonií z něho vyznívající. Pro takové příbuzenství, které hudbu s bohy pojí, stávají se nám bohové přítomnými, (neboť není nic, co by nás od nich dělilo), takže ihned dojdou společenství s nimi ti, kdož aspoň částečně jsou jim podobni, i dostaví se ihned dokonalé uchvácení a ovládnutí člověka bohem, jakož i plnost vyšší přirozenosti a síly. To děje se ne proto, že tělo a duše mají k sobě vzájemnou sympatii a že obě přicházejí do souznění s jistými písněmi, nýbrž z toho důvodu, že inspirace, přicházející od bohů, není daleka božské harmonie, poněvadž, připodobnivši se jí a stavši se jí příbuznou již od počátku, přijímá od ní příslušnou měrou svůj podíl. Má i moc, přivoditi vzrušení a uklidniti, obé dle jistého božského řádu. Inspirace nemůže dále nikterak býti nazývána vyprázdněním, očištěním, neb léčebným prostředkem duše. Nevzniká rovněž v nás z předchozích nemocí, či z přeplnění, neb nadbytku, nýbrž celý její původ a základ jest nebeský a božský.
Než ani toho nelze říci, že duše sestávala již od počátku z harmonie a rytmu. Neboť tím bychom tvrdili, že enthusiasmus jest vlastní dílo duše samé. Bude lépe, tvrzení toto uvésti na tu okolnost, že duše již dříve, než zvolila v těle své sídlo, vnímala božskou harmonii. Když pak sestoupí do těla a v něm uslyší opět jakékoli podobné zvuky, které v nejvyšší míře v sobě uchovaly stopu božské harmonie, přilne k nim láskou a vzbudí podle nich v sobě vzpomínku na onu harmonii božskou. I bude duše k ní unesena, stane se jí příbuznou a jest jí účastna, pokud jest jen schopna od ní přijímati.
10. Takto mohl by tudíž každý udati všeobecné příčinu božské mantiky. Přikročme tedy nyní k vylíčení zvláštních příčin jejích. I nebudeme uváděti jako příčinu mantiky, že příroda spojuje příbuzné s příbuzným — vždyť enthusiasmus není přece žádné dílo přírody —, neb že smíšení vzduchu.a obklopujícího prostředí přivodí rozdíly ve smíšení těl inspirovaných, neboť díla božské inspirace nemohou býti měněna tělesnými kvalitami, neb změnami hmotného smíšení. Konečně nelze též říci, že by někdo byl božské nadšení vhodným způsobem spojil s lidskými vášněmi a se světem pomíjejícím, neboť štědrost, kterou bohové své vlastní síly lidem propůjčují, jest prosta vášní a povznesena nad celý svět vznikání a zanikání. Poněvadž má inspirace a síla korybantův jaksi účinky chránící a směřující k mystickému zasvěcení, a moc Sabaziova zcela zvláště jest přizpůsobena kultu bakchickému a k tomu, by duše očistila a usmířila staré hněvy bohův, jest zřejmo, že inspirace, pochodící z uvedených zdrojů, jsou vesměs nejrůznější povahy.
Pokud se týká Matky bohů, máš, jak se zdá, za to, že inspirací její bývají uchvacováni pouze muži, neboť jsi je sám nazval »hoi métrizontes«.13 Tomu však ve skutečnosti tak není. Neboť kult Velké Matky provozují v prvé řadě právě ženy, z mužů však málokteří, a to ještě takoví, kteří jsou zženštilejší. Tento druh enthusiasmu chová však sílu k plození a k ukájení pudů, pročež se ode všech ostatních druhů ekstasí podstatně liší.
A tak pokračujíce ve svých úvahách, uvedeme též ekstase, pochodící od nymf a od Pana, a stanovíme ostatní rozdíly jich přiměřeně dle jednotlivých sil těchto božstev. Rozdělíme je dále dle jich zvláštností, jim příslušejících, a vysvětlíme, proč směřují ven a zdržují se v horách, a proč některé z těchto bytostí stávají se viditelnými, když byly spoutány a konečně, proč uctívají se obětmi.14 Toto vše přisoudíme příčinám božským, které chovají nejvyšší moc nade vším. Nebudeme však tvrditi, že jisté nahromaděné nadbytky těla, nebo duše by potřebovaly vyčistění, ani že jisté periody časové by byly příčinou takových afekcí, a konečné neřekneme, že přijetí podobného a odstranění protivného by vyléčilo takový nadbytek. Všechno podobné jest zajisté pouze přirozenosti tělesné a jest úplně vzdáleno života božského a duchovního. Jaké přirozenosti každá věc jest, s právě takovou přirozeností souhlasí, a dle toho jest činná. A tak zahánějí duchové, od bohů seslaní a člověka inspirující, všechna lidská a přirozená hnutí, a není přípustno, jejich povahu srovnávati s činy, odpovídajícími povaze naší, nýbrž se sluší, odvoditi ji od příčin božských, které vše převyšují a z počátku vše stvořily.
11. Toto je tedy jeden druh božské inspirace a uskutečňuje se uvedeným způsobem. Jiný druh předpovídání budoucnosti, proslavený a všeobecně uznaný, činí rozmanitá proroctví pomocí božských orakulí, o kterých se vyslovuješ takto: Jiní doznávají téhož, když pijí určitou vodu, jakož se děje knězi Apollona Klarského v Kolofonu; jiní, když se posadili k ústí jistých jeskyň, jako kněžky v Delfech; ale ještě jiní, když byli naplněni výpary, vystupujícími z vody, jako věštkyně orakula branchidského. Vzpomněl's těchto tří nejznamenitějších orakulí ne snad proto, že by to byla všechna — jestiť jich daleko více, kterých jsi opominul —, nýbrž z toho důvodu, že vynikají orakula tato nade všechna ostatní a zároveň dostatečně poučují o předmětě našeho badání, totiž o způsobu, jakým bohové uštědřují lidem dar věštecký. Z toho důvodu jsi se spokojil s těmito druhy orakulí. Proto budeme i my uvažovati o těchto třech druzích věšteb, výkladů pak o mnohých ostatních druzích pomineme.
Souhlasí v tom všichni, že věštírna v Kolofonu uděluje věštby pomocí vody. Je známo, že v podzemní sluji jest pramen vody, z kterého se věštec napije. Když byly napřed konány za několika stanovených nocí mnohé bohoslužby, napije se věštec vody a počne věštiti, při čemž se stane neviditelným přítomným divákům. Z toho tedy jest jasno, že ona voda chová sílu věštebnou. Jakým způsobem však takovou se stává, to poznati, není, jak dí přísloví, věcí kteréhokoliv člověka. Zdá se, jako by jakýsi prorocký duch onu vodu pronikal, ale tomu ve skutečnosti tak není. Božský princip není takto v prostoru rozběhlý a rozdělený ve věcech, které jsou ho účastný, nýbrž uchvacuje jaksi z venčí a ozařuje pramen svým světlem a naplňuje jej silou prorockou, jež z něho samého vychází. Není to ovšem celá inspirace božská, které nám poskytuje voda, nýbrž voda přivodí pouze přípravu a očištění zářícího ducha v nás,15 bychom se stali schopni boha přijmouti. Neboť přítomnost boha jest něco jiného, než uvedený způsob věštění, jest nad něj přednější a září s nebe. Nevzdaluje se nikoho, kdo pro své uzpůsobení jest schopen, jí dosáhnouti. Dostaví se rychle a zmocní se věštce, by ho užila jako nástroje, zatím co věštec již není sám sebe mocen a nemůže ničeho sledovati z toho, co mluví, aniž poznávati, kde na světě jest, takže ani po ukončení věštby nemůže tak snadno se opět vzpamatovati. Před pitím vody zdržuje se věštec po celý den a celou noc požívání jakékoliv potravy, načež se odebere do samoty a dlí v jistých svatyních, nepřístupných lidu, očekávaje již již, že bude inspirován bohem. Vzdáliv se takto a zprostiv se všech lidských prací a starostí, očisťuje a připravuje se pro přijetí boha. Takto chová čistou schránku své duše připravenou pro ozáření božskou inspirací a opatří své duši bez překážky ovládnutí božským duchem a dokonalou a svobodnou jeho přítomnost.
Ale věštkyně delfská sděluje lidem věštby buď pomocí subtilního a ohnivého fluida, vycházejícího odkudsi z ústí jeskyně, neb věští, sedíc v chrámě na měděné třínožce, nebo na čtyřnohém křesle, zasvěceném bohu, při čemž se zcela poddává duchu božskému a jest ozařována paprskem božského ohně. A když ji se všech stran obklopí hojný oheň, vycházející z ústí jeskyně, naplní ji božským světlem, usedne-li však na křeslo boha, přizpůsobí se klidné divinační síle božské. Ale působením obou těchto prostředků stává se věštkyně zcela bohu vlastní. Tehdy stává se jí bůh přítomným a ozařuje ji svým světlem, odděle se ode všeho ostatního, neboť jest odlišný od uvedeného ohně, fluida, zasvěceného křesla a vůbec od celé povahy místa, a to jak přirozené, tak posvátné.
A dále věštkyně branchidská bývá naplněna božským světlem, když vezme do ruky jistý prut, darovaný kdysi jakýmsi bohem, neb zvěstuje budoucnost, sedíc na ose vozu, nebo přijímá boha, když nohy, neb okraj šatu zvlhčila vodou, neb konečně, když se nadýchá výparu, vystupujícího z vody. Všemi těmito prostředky přizpůsobena a připravena pro přijetí boha, jest ho z venčí účastna.
Z množství obětí a stanoveného řádu celé bohoslužby, jakož i všeho, co dle posvátných zákonů se koná před věštbou, jako na př. obmývání věštkyně, půst trvající po celé tři dny, přebývání věštkyně v nepřístupných svatyních, při čemž bývá již zachvacována božským světlem a jím po delší dobu oblažována: z toho všeho jest jasno, že se bůh volá, aby se dostavil, a že se očekává jeho přítomnost z venčí, dále že věštec bývá divuplným způsobem inspirován ještě dříve, než se dostane na obvyklé místo věštění, a když jest již na místě tomto, že bůh, jenž ho inspiruje, není totožný s duchem, vystupujícím z pramene, nýbrž jest znamenitější, na místu nezávislý a původce jak místa věštby, tak pramene samého i mantiky veškeré.
12. Je tedy jasno, že věštebná moc orakulí souhlasí s veškerými hypothesami, které jsme o mantice předeslali. Kdyby byla tato moc nerozlučitelná od přirozené povahy místa a od těles jí podřízených, neb kdyby postupovala dle tělesného pohybu, vymezeného poměry číselnými, nemohla by nikterak předem poznávati toho, co se všade a vždy děje. Odloučíme-li však mantiku jako zcela nezávislou na prostoru a času, které přece jsou vymezeny poměry číselnými (- mantika předčí zajisté nade vše, cokoliv se děje v čase a obsaženo jest v prostoru —), pak jest všem věcem všade stejným způsobem přítomna, dále existuje zároveň se všemi událostmi, které sbíhají se v čase, a konečně zahrnuje pro svou přirozenost, ode všeho odloučenou a vše převyšující, pravdu všeho v jednotě.16
Pravili-li jsme tak toto správně, není mantická moc bohů ničím obsažena rozděleně, a to ani prostorem, ani jednotlivým lidským tělem, ani duší, upoutanou v jedné určité podobě, jsoucí ve světě rozděleném, nýbrž jest ode všeho toho odloučena a jest nerozdělená v celku všade přítomna v bytostech, schopných se jí účastniti. Osvětluje z venčí a naplňuje všechno, prostupuje všechny živly, obsahuje zemi, vzduch, oheň a vodu, nepomíjí ani ničeho živoucího, aniž cokoliv od přírody jest zařízeno, jakmile toto jest jí jen účastno, nýbrž propůjčuje ze sebe samé jedné bytosti větší, druhé menší úděl k předvídání budoucnosti. Jsouc tedy přede vším ostatním, jest divinační moc pro svou odtažitou povahu způsobilá, všechny bytosti naplniti, pokud každá z nich jest schopna se jí účastniti.
13. Pohlédněmež nyní dále na jiný druh věštění, jenž jest soukromé a nikoli veřejné povahy. Pravíš o něm toto: Jiní přicházejí do ekstase, užijí-li magických charakterů, jako na př. ti, kdož bývají naplněni vnuknutími duchův. Ale není tak snadno, tento způsob věštění vysvětliti s jednoho hlediska, protože jsou mnozí, kteří ho nesprávně užívají. Tento způsob věštění je zajisté mnohým lidem znám, bývá však od nich špatně vykonáván a jest pln nesnesitelné lži a klamu, aniž vůbec obsahuje zjevení nějakého boha. Vyvolává v duši hnutí, které jest namířeno proti bohům a přitahuje od nich pouze jakousi temnou a stínu podobnou formu výrazu, která pro slabost svého účinku zhusta bývá zlými démonickými duchy uváděna ve zmatek. Dostaví-li se zde však skutečné zjevení některého z bohů, jest, jako ve všech jiných případech, i zde zřetelné, čisté, neměnitelné a pravdivé, takže jest pro nepřátelské duchy nepřístupné, kteří mu nemohou nijak překážeti. Jako temnota nemůže snésti jasu zářícího slunce, nýbrž náhle zmizí, zcela ustoupí a se vzdálí, když slunce počne záři svou vysílati, právě tak nenalezne zástup zlých duchů již místa, když počne se všech stran zářiti moc bohů, naplňující vše dobrem; není s to, aby se ještě dále nějak projevoval, nýbrž, jsa ve skutečnosti nic, v toto nic opět se rozplývá. Zlí duchové nemají rovněž moci, by se pohybovali, jakmile vyšší bytosti jsou přítomny, aniž mohou je obtěžovati, dokud vysílají své světlo.
Jsou-li tedy takové rozdíly mezi jednotlivými z těchto druhů věštebných, neužiji k účelu přesného jich rozlišení jiných význačných známek, než které jsi sám uvedl. Když jsi totiž pravil: »užívají-li magických charakterů«,17 zdá se mi, že jsi tím ničeho jiného nenaznačil, než příčinu všeho zla v tom ležícího. Jsou zajisté mnozí, kteří veškerých úkonů posvátných obřadů pomíjejíce, a to jak na straně vyvolávajícího theurga, tak na straně nazírajícího, dále nevážíce si zařízení náboženských a přesvaté vytrvalosti v namáhavých a dlouhotrvajících pracích, a zavrhujíce posvátné zákony, řády a všechna ostatní bohoslužebná zařízení, mají za to, že užívání magických charakterů samo stačí, a domnívají se, že budou moci, konajíce jedinou hodinu tuto praksi, do některého magického charakteru uzavříti nějakého ducha. A skutečně, co dobrého, neb dokonalého mohlo by od takových zaklínačů vzejíti? Aneb jak by bylo možno, věčné a vpravdě jsoucí podstaty bohů v posvátných obřadech dosáhnouti prací jednodenní? Z toho všeho je tedy zjevno, že takoví smělí lidé od pravdy z úplná se odchylují a že není hodno jich počítati k pravým mantikům.
14. O jiném druhu věštebného umění pravíš toto: Jsou dále jiní, kteří dostatečnou měrou jsouce sebe vědomi, z pouhé obrazotvornosti věští. Z nich užívají však jedni k tomu cíli pomoci temnoty, jiní určitých nápojů a ještě jíní čarodějných formulí a složitých obřadů zaklínacích. Jsou též, kteří povzbuzují k věštění svou obrazotvornost pomocí vody. Někteří bývají nadšeni v prostoře uzavřeném, jiní pod šírým nebem a ještě jiní na místě ozářeném sluncem, neb jiným tělesem nebeským. Tento celý druh mantiky, uvedený tebou, má sice mnoho forem, lze jej však zahrnouti pod pojem jediný, který by každý nazval správně duchovním osvícením (iluminací). Toto duchovní osvícení ozařuje jaksi éterickou a zářící schránku, tyto obaly duše,18 božským světlem, načež vise božské, vzbuzené vůlí bohů, zmocňují se obrazotvorné mohutnosti v nás. Celý život duše a všechny mohutnosti v ní ležící jsou pak poslušný veškerých hnutí božských a sledují jich, kamkoliv jako jich vůdčí principy je vedou.
Toto děje se dvojím způsobem: buď že bohové stávají se duši přímo přítomnými, aneb že vyšlou ze sebe napřed jako předchůdce do duše jakýsi světelný paprsek. Ale v obou těchto případech zůstávají přítomnost božská a božské osvícení odděleny. Vnímací i rozumová mohutnost duše jest si vědoma všeho, co se děje, jelikož se netkne božské světlo těchto mohutností. Obrazotvorná mohutnost duše podléhá však božské inspiraci, jestiť ne sama ze sebe, nýbrž od bohů povzbuzována, produkovati různé formy fantasie, a to zcela odlišně od obyčejného způsobu lidského.
Protiva jedna stává se schopnou, pojmouti protivu druhou, když se změnila dříve přiměřeně a vyšla sama ze sebe, a rovněž tak příbuzné jest schopno, pojmouti příbuzné, pro podobnost. Proto berou zcela přirozeně ti, kdo mají býti osvíceni, na pomoc brzy temnotu, brzy nalézají zase podporu ve světle slunce, neb měsíce, neb vůbec celé nebeské záře, by dosáhli duchovního osvícení.
Mnohdy užívají jistých obřadů, které jsou přizpůsobeny bohům, k nimž se mají pozvednouti, neb magických formulí, či zaklínání, které všechny prostředky jsou přiměřeně upraveny, by stav vyvolávajícího připravily pro přijetí, přítomnost a zjevení bohův. Druhdy svádějí zase božské světlo pomocí vody, poněvadž jest průhledná a z toho důvodu pro přijetí světla zcela zvláště příhodná. Jindy pak dávají zářiti vyššímu světlu v prostoru uzavřeném, zařídivše jej napřed pomocí napsaných posvátných charakterů jako nejlepší sídlo božského světla, které zároveň zde na pevném místě jaksi uzavírají, aby se nerozlilo na větší vzdálenost.
Bylo by lze uvésti ještě jiné druhy božského osvícení, ale všechny vespolek směřují k jednomu, totiž že božské světlo vyzařuje, kamkoliv je bohové a pomocí jakýchkoliv nástrojů chtějí vysílati. Božské osvícení děje se tedy z venčí, jediné dosahuje všeho, jsouc ve službách vůle i rozumu božského, a, což nejdůležitější jest, obsahuje zářící a posvátný oheň, jenž shůry svítí, a to ať z éteru, či ze vzduchu, či z měsíce, neb ze slunce, anebo z jakékoliv jiné nebeské sféry. Z toho všeho je tudíž s dostatek jasno, že tento způsob mantiky jest velemocný, první příčina pohybu a bohů zcela důstojný.
15. Nuže, přejděmež nyní k onomu způsobu věšteb, jenž provádí se uměním lidským a obsahuje nejvíce dohadův a domněnek. Pravíš o něm toto: Jiní vymyslili též určité umění, předvídati budoucnost pozorováním vnitřností zvířat, letu ptactva a hvězd. Jest ovšem několik jiných umění tohoto druhu, ale uvedené druhy stačí k objasnění mantiky, která se provádí uměním lidským. Abych to řekl všeobecně, užívá toto umění věštebné jistých božských znamení, která bohové rozličnými způsoby uvádějí ve zjev. Lidský důvtip uvádí pak tato božská znamení dle souhlasnosti poměrů s objevivšími se znameními jaksi v soustavu a dohaduje se budoucnosti, čině z jistých pravděpodobností o budoucnosti logické závěry. Bohové činí pak tato znamení pomocí přírody, sloužící jim při světoploze, a to jak přírody všem tvorům společné (všeobecné), tak i přírody, jež každému jedinci jest vlastní, nebo pomocí démonů, vládnoucích nad plozením ve světě, kteří, jako panovníci nad živly celého světa, dále nad rozdělenými těly, živočichy a vůbec nade vším ve vesmíru, všechny předměty světa zjevů s lehkostí přivádějí tam, kamkoliv se bohům jen uzdá. Vyjevují symbolickým způsobem vůli boží a předpověď budoucnosti, jak Herakleitos dí, ani nemluvíce, ani nezatajujíce, nýbrž naznačujíce znameními, při čemž staví jaksi tímto zjevením budoucnosti před oči obrazy způsobu tvorby světa. A jako bohové tvoří všechno prostřednictvím obrazů a podobenství, právě tak naznačují vše též symboly. Při téže příležitosti povzbuzují pak dále i náš rozum k větší bystrosti.
16. Tolik budiž tedy o tomto celém lidském umění věštebném řečeno všeobecně. Zvláště pak dlužno uvésti, že vnitřnosti zvířat bývají rozmanitě měněny buď jich duší, neb démonem, jenž nad nimi panuje, dále vzduchem, neb jeho pohybem, neb konečně koloběhem celého obklopujícího prostředí, a to jakýmkoliv způsobem bohům se zalíbí. Že tomu tak jest, dokazuje okolnost, že vnitřnosti zvířat zhusta bývají nalezeny bez srdce, nebo nemající jiných nejdůležitějších orgánův, jichž zbaveny, nemohly by vůbec živým tvorům života zachovati. Ptáci bývají pak pohybováni buď z popudu své vlastní duše, neb démonem, majícím dozor nade všemi živoucími bytostmi, dáte pro změny ve vzduchu, aneb silou, sestupující s nebe do vzduchu. Toto vše jest v souladu s božskou vůlí a pudí souhlasně s ní ptáky k těm cílům, které bohové již předem stanovili. Nejlepším důkazem toho jest, že často vídáme, kterak ptáci náhle vrhnou se k zemi a sami sebe usmrcují, což není nijakým účinkem přirozeným. Zjev tento jest kromobyčejný a pochodí od něčeho zcela jiného, než co mohou přivoditi ptáci.
Co se dále týká pohybu hvězd, přibližuje se věčnému oběhu nebes, a to nejen prostorově, nýbrž i stran sil a záření světla. Hvězdy se pohybují, poslušny rozkazův bohů, vládnoucích na nebi. Nejčistší a nejsvrchnější část oblasti vzduchové jest pak zvláště schopna, vznítiti se ohněm a vzplane ihned, kdykoliv bohové si přejí. Kdyby však někdo měl za to, že jisté výrony s nebes se vlévají do oblasti vzduchové, i ten neměl by nepřiměřeného názoru o věcech, které se často dějí v theurgickém umění. K tomu přistupuje ještě okolnost, že jednota a sympatie celého světa a dále jako v živočišném těle se vyskytující společný pohyb nejvzdálenějších i nejbližších částí jeho sesílají od bohů lidem dar předzvěstných znamení, který stává se jim nejjasněji viditelným nejprve na nebi a pak ve vzduchu.
Z toho všeho, co jsme uvedli, je tedy i toto jasno, že bohové lidem sesílají znamení, užívajíce k tomu mnohých prostředkujících nástrojův. Užívají služeb jak démonů, tak duší a celé přírody, jakož i všeho, co těchto ve světě jest poslušno, řídíce vše dle jediné zásady a vysílajíce pohyb, jenž od nich samých vychází, kamkoliv chtějí. Bohové sami jsou povzneseni nade všechno, jsou prosti veškeré relativnosti19 a složené (t. j. nejednoduché) podstaty, které jsou pouze ve světě pomíjejícím, a řídí vše v celém stvoření a v přírodě dle své vlastní vůle. Toto vysvětlení mantiky souhlasí tedy úplné s významem tvůrčí moci a prozřetelnosti bohův, nestahuje však jich ducha k věcem světa vezdejšího a k nám, nýbrž odvozuje, poněvadž duch jejich setrvává sám v sobě, zmíněná předzvěstná znamení a vůbec celou mantiku od něho a nalézá, že z něho vychází.
17. Tážeš se dále po způsobu, kterým se přivodí věštění. To jsme však jak se stanoviska všeobecného, tak zvláštního již vysvětlili. Sděluješ napřed mínění věštců, že všichni dle svého tvrzení dosahují předvídání budoucnosti pouze buď pomocí bohů, nebo démonů, a že budoucnosti nemůže napřed znáti, leč ten, kdo jako původce ji má ve své moci. Pak pronášíš pochybnost, že moc božská mohla by býti stažena, by byla člověku služebna až do té míry, že někteří se neostýchají též pomocí mouky věštiti. Nesoudíš však správně, nazýváš-li nadbytek síly božské, překypující dobrotu a příčinu vše obsahující, jakož i péči bohův o nás a jich řízení službou. Dále jevíš neznalost způsobu, jakým bohové účinkují. Neboť bůh nebývá ani stažen k nám, aniž násilně k nám stržen, nýbrž jest vůdčím principem všech bytostí, nejsa s nimi totožný. Sděluje sama sebe pouze těm bytostem, které jsou ho účastny, nevychází nikdy sám ze sebe, ani se nestává menším, aniž se sníží ke službám bytostí, které jsou ho účastny, nýbrž naopak bůh užívá všech bytostí, by jemu sloužily.
Tvůj výklad zdá se mi však ještě v jiném směru odchylovati se od pravdy. Posuzuje totiž díla bohů dle měřítka lidského a pronáší pak o nich pochybnosti, jak se mohou státi. Obstaráváme-li své věci, nečiníme toho jinak, než že pozornost svou k nim obracíme, při čemž někdy býváme stížení různými afekty. Proto soudí ono mínění nesprávně, že by i moc božská zachovávala se způsobem služebným vůči tomu, co řídí. Moc božská nebývá ani při tvoření světův, ani ve věcech prozřetelnosti, týkající se stvoření, a při zvěstování této prozřetelnosti mantikou stahována snad k tomu, co se jí účastní, nýbrž naopak propůjčuje všemu své statky a přivádí vše k podobnosti s sebou samou. Jest měrou přehojnou prospěšná všemu, co řídí, a čím více setrvává sama v sobě, tím více bývá naplněna svou vlastní dokonalostí. Božská moc nestává se dále vlastnictvím toho, co jest jí účastno, nýbrž sama činí si je vlastním a zachovává je takto dokonale. Zůstává sama v sobě dokonalou a shrnuje všechno zároveň, sama však nebývá ani ničím opanována, ani překonávána.
Domněnka taková přináší lidem nadarmo jen zmatek. Neboť bůh není rozdělen dle jednotlivých rozdílných druhů věštebných, nýbrž uskutečňuje nerozděleně je všechny. Nepřivodí jich dále rozdělených v různých dobách, brzy toho, brzy onoho druhu věštby, nýbrž tvoří všechny najednou a zároveň jedním pokynutím. Konečně není bůh obsažen v uvedených věštebných znameních, v nich uzavřen, neb mezi ně rozdělen, nýbrž naopak chová ona znamení, spojuje je v jednotu a promítá je ze sebe samého dle jediné své vůle.
Sestupuje-li však bůh, aby nám zjevil budoucnost, až i k věcem neživým, jako na př. k oblázkům, prutům, jistým dřevům, kamenům, zrnům obilním, neb mouce, je to tím nejpodivuhodnějším zjevem celého božského věštebnictví, poněvadž takto propůjčuje bůh duši tomu, co duše nemá, a pohyb tomu, co jest nepohyblivé, čině všechno jasným a zřejmým, dále nadaným rozumem a podrobeným zákonům myšlení, ačkoliv nic z toho všeho samo ze sebe rozumu nemá. Než i jiná věc zdá se mi býti neobyčejným divem, kterou bůh v následujícím zjevuje. Jako totiž bůh mnohdy přivodí, že jistý obmezený člověk má řeči plné moudrosti, čímž se stává každému jasným, že zjev takový není dílo lidské, nýbrž božské, právě tak odhaluje bůh své úradky, přesahující všechno poznání, pomocí jistých prostředků, které samy nemají mohutnosti poznávací. A zjev tento dokazuje zároveň lidem, jak hodnověrná jsou předzvěstná znamení, a že bůh nad přírodu znamenitější jest a nad ní povznesen. Způsobem tímto činí bůh dále to, co v přírodě jest nepoznatelné, známým, a co samo nemá schopnosti poznávací, to činí poznávajícím, nám pak poskytuje pomocí prostředků těchto moudrosti a probouzí našeho ducha prostřednictvím všeho, co jest ve světě, k pravdivému poznání toho, co jest, co bylo a co bude.
Z důvodů těchto, mám za to, jest jasno, že podstata mantiky je zcela jinak utvářena, než jak ty míníš a podezříváš. Jest vůdčím principem, uvádí od počátku vše v pohyb, jest svobodna, vyniká nade vše, uzavírá všechno, sama však není ani ničím převýšena, ani dělena věcmi, které jsou jí účastny, nýbrž vládne a panuje nade vším zároveň a nerozděleně, neobmezenou mocí řídí vše a zvěstuje znameními. S tohoto hlediska odstraníš snadno obecné pochybnosti, uvádějící mnoho lidí ve zmatek, a pozvedneš sám sebe, jak se sluší, k duchovnímu, božskému a zcela neklamnému způsobu, kterým bohové vše znameními zvěstují.
18. Dokázali jsme tedy tímto, že božský princip nebývá stahován k znamením věštebným. Ze sporu tohoto přicházíme však do sporu jiného, jenž není menší onoho, který jsme právě vyřídili. Zahajuješ jej ihned otázkou svou po příčinách věštění, je-li totiž bůh, či anděl, neb démon, neb kterákoliv jiná bytost při zjeveních a věštbách, neb jiných podobných posvátných úkonech, přítomna. Na to máme jedinou, jednoduchou odpověď, že žádné theurgické dílo nemůže býti vykonáno způsobem přiměřeným posvátnému cíli, aniž je některá z vyšších bytostí přítomna jako dozorce a vykonavatel posvátného díla. Pokud se dosahuje výsledků dokonalých, absolutních a oplývajících bohatstvím darů, jsou bohové jich původci; pokud běží o výsledky prostřední a již ne zcela dosahující nejvyššího vrcholku, jsou to andělé, kteří je přivodí a činí zjevnými. Díla nejnižšího řádu dlužno však přičísti démonům. A skutečně provedení každého posvátného díla jest úplně svěřeno některé z vyšších bytostí. A jako je nemožno, o bozích ani slova promluviti bez nich, právě tak nemohl by nikdo vykonati děl bohů důstojných a předvídati budoucnosti bez jich pomoci. Pokolení lidské jest nemocné a slabé, nevidí daleko a nicotnost jest mu vrozena. Jediným lékem poblouzení mu vrozeného a zmatku, jakož i ustavičné proměnlivosti by bylo, kdyby se mu, pokud možno, dostalo podílu božského světla. Kdo však přítomnost božského světla v theurgii vylučuje, činí totéž, co ti, kdo chtějí zploditi z bezduchého duši, neb z nerozumného rozum. Totéž činí pak ten, kdo z nebožského proti všemu rozumu chce odvoditi díla božská.
Každý tedy připustí, že buď bůh, neb démon, neb anděl jest vykonavatelem vyšších účinkův. Toho však nikdy nepřipustíme, co jsi nadhodil jako všeobecně uznané, že totiž bůh, přitažen mocí zaklínání, přivodí uvedené účinky. Větší jest zajisté bůh a celý sbor vyšších pokolení, s ním spojený, nežli moc Nutnosti, a to nejen ta, která od lidí vychází, nýbrž i ona, jež vládne nad celým světem. Z téhož důvodu nemůže také nehmotná přirozenost, která přece nepojímá nijakého řádu podružného, býti služebna jakémusi donucení, dostavujícímu se odjinud. Zaklínání a ostatní operace spějí tedy od zkušeného theurga mocí připodobnění a příbuzenství k vyšším bytostem a spojují se s nimi, nepřivodí však jich účinků násilím.
19. Co vidíme, že se v mantice přihází osobě věštící, neděje se tedy, jak máš za to, za vášně zkušeného theurga, aniž bývá věštění přivedeno tím způsobem, že by se nutně musila napřed věštce zmocniti vášeň. Všechno toto jest povaze vyšších bytostí cizí a hodí se spíše k něčemu jinému. Rovněž tak není účinkující síla vyšších bytost jakýmsi nástrojem, jehož by theurg užíval jako prostředku, aniž účinkuje theurg prostřednictvím věštící osoby.20 Mluviti takto jest bezbožné. Daleko pravdivější jest však toto: Bůh jest všecko, všechno zmůže a naplňuje vše svou bytostí. Jen Bůh jest hoden, by s velkou námahou se ho bylo dožadováno a jemu byla božská pocta vzdávána. Vše lidské, srovnáme-li je s božským, jest však špatné, bezcenné a pouhá hračka. Směji se, když slyším i to, že Bůh jest jistým věcem z vlastní vůle přítomen buď vzhledem k periodě tvorby, nebo pro jiné příčiny. V případě tomto nebyl by vyšší princip nestvořený, je-li totiž sám puzen touto periodou tvorby, aniž by byl první Příčina veškerenstva, přiřaďuje-li se, podroben jsa příčinám jiným, sám jistým věcem. Toto vše je tedy pravé představy o bozích nedůstojno a úplné cizí tomu, co se děje v theurgii. Kdož o této věci takto soudí, zdají se mi činiti totéž, jako mnozí, kteří disputují o stvoření světa a o prozřetelnosti. Když totiž nemohou pochopiti, jak obé se děje, a nechtějí bohům přisouditi lidských názorů a myšlení, upírají jim prozřetelnost a stvoření světa vůbec.
Jako jsme zvyklí, takovým lidem odpovídati, že způsob tvoření a prozřetelnosti je zcela jiný, totiž božský, a že jest nepřípustno, pro neznalost jeho zavrhnouti všechno, jako vůbec nejsoucí, rovněž tak by mohl každý i vůči tobě právem uplatniti, že celá mantika a přivedení účinků theurgických jsou díla božská a že se nepřivodí ani násilím, ani jakoukoliv jinou příčinou lidskou, nýbrž že se přivodí pouze příčinou takovou, jaká jediné bohům samým je známa.
20. Přejděme však tyto věci z dobrých důvodů a přikročme k vysvětlení jiné příčiny těchto zjevů, tebou uvedené, že totiž naše duše sama ze své vlastní síly věští a zjevení ona si představuje, takže vše to nic jiného není, než určité změny duše samé, vzbuzené náhle ze skrytých malých jisker. Mínění toto jest však vzdáleno pravé povahy věci a rozum nemůže ho uznati. Vše, co se děje, má svou příčinu, a příbuzné bývá plozeno zase jenom příbuzným. Díla božská nestávají se pak ani náhodou (neboť, co by se dálo náhodou, dálo by se bez příčiny a bylo by z úplná mimo veškeren řád), aniž pochodí z příčin lidských. Vše, co se podobným způsobem děje, je zjevům theurgickým cizí a jest nižšího řádu, dokonalé nemůže pak býti zplozeno nedokonalým. Tedy všechny účinky, které jsou podobné božské příčině, rodí se a vznikají z ní. Ale duše lidská jest ovládána jedinou formou a jest se všech stran zatemňována tělem. Označil-li by někdo tělo jménem řeky Ameles, neb vodou řeky Lethe,21 nebo nevědomostí a bláznovstvím, nebo poutem vášní, neb ztrátou života, či jakýmkoliv jiným jménem zla, ten by jistě neoznačil špatnosti jeho dle zásluhy.22 Že by duše, poutaná v takovém žaláři, se mohla snad státi schopnou k podobnému účinkování, toho nikterak není možno rozumně uznati.
Zdá-li se někdy, že jsme schopni přivoditi nějaký takový účinek pro své účastenství v božském a božské osvícení, pak jediné proto těšíme se z božské síly, nám propůjčené. Proto nemá duše, mající svou vlastní ctnost a svůj vlastní rozum, podílu též v dílech božích.23 Kdyby bylo vykonání děl takových věcí duše, pak by je buď každá duše mohla vykonati, nebo pouze taková, jež by dosáhla dokonalosti tomu přiměřené. Ale žádná z obou není toho schopna, neboť i dokonalá duše jest pro přivodění účinků božských nedokonalá. Theurgická moc je tedy zcela jiná a pouze bohové propůjčují přivodění theurgických účinků, neboť jinak nebylo by vůbec třeba, užívati kultu bohů, nýbrž byly by z uvedeného důvodu všechny ctnosti božské bez jakékoliv bohoslužby v nás obsaženy. Jsou-li tedy tyto názory nesmyslné a nerozumné, jest nutno upustiti od takové hypothesy, chtějící stavěti pádné důvody proti výkonu děl theurgických.
21. Neobsahuje nikterak více pravdy, co jsi připojil na třetím místě, že totiž přivodí to vše jakýsi smíšený proces, který jest podmíněn částečně duší naší, částečně vlivem z venčí vnuknutím božím. Uvaž toto důkladněji, bychom názorem tím a krásnými slovy, jím projevenými, nedali se klamati a sobě nohy podraziti. Učiní-li se ze dvou věcí věc jediná, bude stejné podoby, veskrze stejné přirozenosti a stejné podstaty. Tak na př. živly, když se shromáždí, utvoří jakýsi z mnohosti složený celek, rovněž tak spojují se bezpočetné duše individuální v jedinou Duši všeobecnou. Co nade vše veskrze vyniká, nemůže se státi jedno s tím, co pokleslo od jeho dokonalosti. Proto nemůže též duše lidská ve spojení s božskou inspirací utvořiti jakési jediné formy substance. Je-li princip božský čistý a s jinou substancí nesmísitelný, pak nemůže ani duše s ním se smísiti, a je-li neměnitelný, pak nemůže pro smíšení z jednoduchého se proměniti v substanci složenou.
Prve bylo projeveno mínění některých, že z malých jisker probouzejí se v naší duši jisté formy božské. Budiž! Ale poněvadž tyto jiskry jsou buď přirozenosti fysické, neb jinak jaksi povahy tělesné, nemohou přece z věcí obyčejných býti přeměněny v substance božské. V námitkách předložených se označuje dále duše jako spolupříčina smíšené substance božské. Z toho by následovalo, že duše je stejné hodnoty s bohy, že jim propůjčuje jistou část a přijímá od nich také jistou část, a že se stává měřítkem vyšším bytostem, ač sama jest od nich obmezována. Ale nejpodivnější ze všeho, co někteří tvrdí, jest, že bohové, panujíce i v řádu živlův, jsou v nich obsaženi, ačkoliv je sami stvořili. Z toho by následovalo, že pochodí z časnosti a ze smíšení, vzniklého dle jejích zákonů, co bohy v sobě má obsaženy. Jakého druhu jest pak tato smíšená substance? Sestává-li z obou principů (t. j. z duše lidské a vlivu božského) společně, nebude jedno z obého, nýbrž bude čímsi složeným a sneseným z principů obou. Je-li však tato smíšená substance něco jiného, od obou uvedených principů rozdílného, pak věčné bude měnitelné a božské se nebude v ničem lišiti od přirozených věcí, podrobených vznikání a zanikání. Je-li nemístno klásti věčné jako vznikající zrozením, pak by bylo ještě nemístnější, kdyby podléhalo zániku, co ve věčném má svůj základ. Takový názor o mantice nemá tedy nijakého rozumného podkladu.
22. Uvažujme dále o následující nesmyslné hypothese, ať ji někdo chápe již jako jednoduchou, či dvojitou. Pravíš totiž, že duše rodí v sobě vlivem takového pohybu zvláštní sílu obrazotvornosti, která může předvídati budoucnost, aneb že mohou vytvořiti jisté substance pochodící z hmoty, a to zvláště z těl zvířat, mocí určitých skrytých sil zjevení démonů. Zdá se mi, že se názor tento příčí značnou měrou celé theologii a pojmu theurgické moci. Předně jest nemístný, poněvadž klade démony jako bytosti, podléhající zrození a smrti. Ale ještě podivnější, nežli toto, jest věc jiná, že totiž dle mínění onoho mají démoni, jsouce přece starší, býti plozeni od bytostí mladších, než jsou sami. Neboť démoni byli jistě dříve, než duše a síly, účinkující v tělech. K tomu přistupuje dále pak otázka, jak mohou síly rozdělené (t. j. individuální) duše, uzavřené v těle, státi se podstatou a takto míti bytnost odděleně mimo duši jako samostatné bytosti, neb jak mohou síly, účinkující v tělech, od těl se odpoutati, ač mají v nich svou bytnost? A kdo by byl dále ten, jenž by tyto hmotné síly oprostil od souvislosti s tělem a takto od těla uvolněné zase svedl v jednotu? Budiž to moc démonická! Ale takový démon byl by tu dříve, než by byl utvořen. Mínění ono obsahuje mimo to jisté všeobecné obtíže. Jak může totiž povstati mantika z toho, co neobsahuje věštebné síly, a jak může duše vzniknouti z těles, která duše nemají, neb abych to řekl všeobecně, jak může z nedokonalého přivoděno býti dokonalé? Než mně se zdá i způsob takového přivodění býti nemožný. Neboť jest nemožno, aby pro pohyb duše a vlivem sil, účinkujících v tělech, pravá podstata se utvořila. Co podstaty v sobě nemá, z toho nemůže vzejíti podstata.
A dále odkud pochodí síla obrazotvornosti, která může předvídati budoucnost, a od čeho vezme moc věštebnou? Nezříme zajisté žádné z věcí, jež byly zasety zrozením, že by přijala více, než mnoho-li jí bylo propůjčeno od příčiny, která ji po prvé zplodila. Ale dle tvého mínění se zdá, že se jí dostalo znamenitého přírůstku od toho, co není ničím, leč by někdo tvrdil, že démoni vládnou nad hmotou, která je vzata ze světa zvířat, a že přicházejí s hmotou touto, když jim přijde na blízko, do pohybu, jsouce k ní poutáni sympatií. Dle mínění tohoto neplodí tedy démonů síly účinkující v tělech, nýbrž démoni jsou zde dříve, než těla, a přicházejí s nimi stejnoměrně do pohybu. Ale kdyby démoni takto byli v sebe větší sympatii s hmotnými těly, nechápu, jak by mohli věděti o budoucnosti něco pravdivého. Neboť předvídati a zvěstovati budoucnost není dílo trpné, hmotné a v určitém prostoru a v tělech poutané přirozenosti, nýbrž naopak přirozenosti, jež všeho toho jest prosta. To budiž tedy odpovědí na uvedené mínění.
23. Důvody, které potom následují, jeví se z počátku jako pochybnosti o způsobu věštění, v dalším průběhu však snaží se mantiku vůbec vyvrátiti. Obraťme tudíž i my úvahu svou k tomuto obojímu způsobu argumentace. Počněme pak nejprve vyvraceti tvé první mínění. Pravíš totiž, že spějeme mnohdy ve snu k poznání budoucnosti beze vší námahy, ač bychom jinak (t. j. ve stavu bdění), s velkým namáháním pracujíce, často toho nedosáhli. Příčinou věštění není cosi složeného z toho, co by pošlo částečně z nás samých a částečně z venčí. Neboť prvotná příčina věštění by byla založena v nás a z venčí přicházela by příčina podružná. Je-li mezi těmito oběma příčinami vzájemná souvislost, pak se dostaví jistě výsledky dle toho a příčin prvotných bude poslušno vše, co na nich je závislé. Leží-li však příčina věštění mimo nás, jsouc sama pro sebe, pak výsledek není v naší moci, a celá věc závisí na příčinách, účinkujících z venčí. Poněvadž tedy pravda, zjevující se ve snech, vůbec není výsledkem našeho přičinění a poněvadž často sama od sebe světlem svým nás ozařuje, je to důkazem, že věštebný dar přichází k nám z venčí od bohův a že nám zjevuje budoucnost dobročinně ze své vlastní moci, kdykoli chce a jakýmkoli způsobem chce.
24. Toto budiž tedy odpovědí na takové názory. Ale v následujícím, kde se pokoušíš vysvětliti způsob věštění, rušíš mantiku docela. Záleží-li totiž příčina věštění ve zvláštním vzrušení duše, kdo mohl by pak, správně soudě, přiznati stavu nestálému a šílenému dobře uspořádané a stabilní předvídání budoucnosti? Aneb jak by bylo možno, aby duše střízlivá a nezmítaná vášněmi, která užívá pouze svých lepších sil, totiž sil duchovních a rozumových, budoucnosti nepoznávala, ale duše trpící vášněmi a zmítaná pustými a nezřízenými hnutími šla vstříc poznání budoucnosti? Neboť co obsahuje vášeň příbuzného a přiměřeného kontemplaci pravého jsoucna? A co vadí více poznání pravdy, než právě vášeň? Kdyby dále poměry tohoto světa měly základ svůj ve vášních, musily by míti s nimi jistou podobnost a jisté příbuzenství, uskutečňují-li se však uvedené poměry důvody rozumovými a vlivem říše ideí (t. j. Platonových), pak musí býti jistý zcela jiný způsob jich předvídání, jenž veškeré vášně jest prost. A konečně vášeň uvědomuje si pouze věci přítomné a to, co již jest, mohutnost divinační však vnímá též věci, které ještě nejsou. Předvídati budoucnost je tedy něco zcela jiného, než vášeň.
Přistupme nyní ke zkoumání důkazů tohoto tvého mínění! Že smyslové bývají při věštění poutány, směřuje k něčemu zcela jinému, než ty máš za to. Zjev ten je totiž bezpečnou známkou toho, že se v případě tomto nevzbuzuje žádné klamavé vidění lidské. Vykuřování, jichž se užívá, chovají příbuzenství s příslušným bohem, nikoli však s duší vidoucího. Zaklínání nevzněcují nadšení v duchu vidoucího, neb tělesných afektův u osoby přijímající, nýbrž jsou zcela nepochopitelná a tajná, a pronášejí se, jsouce srozumitelná pouze bohu, kterého přivolávají. Okolnost pak, že ne všichni lidé k věštění jsou schopni, nýbrž pouze lidé jemnější soustavy a věkem mladší, dokazuje jasně, že právě osoby takové jsou schopnější, by mohly duchem, z venčí přicházejícím a je inspirujícím, býti ovládnuty. Dle známek těchto bys tedy neusoudil správně, že enthusiasmus jest vášní duše, nýbrž z nich následuje, že enthusiasmus přichází z venčí a inspirovaného se dotýká v podobě jakéhosi ovanutí.
25. Věci tyto mějtež se tedy takto. Ale co dále potom následuje, klesá od božského nadšení k pouhé pomatenosti mysli a prohlašuje — proti všemu rozumu — šílenství, pochodící z chorob, za příčinu mantiky. Klade se enthusiasmus na roven bezpochyby buď nadměrné melancholii, neb šílenství, pochodícímu z opilosti, nebo zuřivosti vzteklých psů. Jestiť nutno rozlišovati hned na počátku dvojí druh ekstase. Jeden z nich svádí nás k horšímu a naplňuje nás nerozumem a šílenstvím, druhý však propůjčuje nám cennější statky, než lidská moudrost A dále jeden druh ekstase klesá až k nezřízeným a hříšným hnutím, náležejícím hmotnému světu, ale druhý obětuje sám sebe nejvyšší Příčině, která řídí řád světa. Onen se odvrací, zbaven jaksi veškerého poznání, od rozumného myšlení, tento však spojuje s vyššími bytostmi vše, co v nás jest rozumného. Onen jest podroben neustálým proměnám, tento jest neměnitelný, onen se obrací proti přírodě, tento jest povznesen nad přírodu, onen svádí duši k pozemskému, tento ji zvedá, onen odlučuje nás zcela od štěstí božského, ale tento nás k němu přivádí.
Z jakého důvodu, táži se, zbloudila diskuse o našem předmětě tak daleko s pravé cesty, že od prvních principů a nejvyšších statků se dala strhnouti až k nejhoršímu zlu šílenství? Jak může míti enthusiasmus nějakou podobnost s melancholií, opilostí, neb s ostatními poruchami, pochodícími od těla? A jaká věštba mohla by asi vzniknouti z nemocí těla? Či neznamená taková porucha vůbec záhuby, božské nadšení však dokonalosti a spásy duše? A nevzniká snad prázdná ekstase ze slabosti, ale ušlechtilá z plnosti síly? Abych to řekl krátce: tato obětuje sebe dle svého vlastního životního principu a dle své moudrosti v největším klidu ku prospěchu jiných, by jí užívali, ale ona, účinkujíc dle sil, jí vlastních, propůjčuje je způsobem nejbídnějším a plným lomozu.
Toť tedy nejjasnější rozdíl, kterým se účinky božské liší ode všech účinků ostatních. Neboť jako vyšší pokolení vynikají nade všecky bytosti ostatní, právě tak nemají jich díla s věcmi obyčejnými ničeho společného. Kdykoliv tedy mluvíš o božském nadšení, odstraň od něho ihned veškerá lidská poblouzení! A přiznáváš-li bohům posvátnou zdrženlivost, nedomnívej se nikdy, že lidská zdrženlivost jest jí nějakým způsobem podobna. Nejméně však se sluší, nemoci těla, jako na př. rozlití šťáv v těle a přeludy, pochodící z chorob, směšovati s božskými visemi. Co má toto obé navzájem společného? A rovněž tak nesmíš ztotožňovati jistých dvojakých stavů duše, kde člověk není ani zcela při sobě, ani zcela mimo sebe, s posvátnými visemi bohů, které se podstatně liší od uvedených stavů svou zvláštní, jedinečnou silou. A nesrovnávej konečně nejzřejmějších zjevení bohův ani s temnými přeludy, které dovede uměle přivoditi čarodějství. Neboť přízraky tyto nechovají ani síly, ani podstaty, ani pravdivosti toho, co zjevují, nýbrž předvádějí před zrak pouhé klamné obrazy.
Máme tedy za to, že všechny takové námitky, nevhodně uplatňované a přecházející od protivy k protivě, nemohou se dotknouti předmětu, o který nám jde. Poněvadž jsme s dostatek ukázali, jak námitky tyto vzdáleny jsou pravdy, nedomníváme se, že je třeba, ještě déle při nich setrvati, a to tím méně, jelikož nesměřují k filosofickému poznání, nýbrž byly vzneseny jen ze snahy po sporu.
26. Je zajisté ještě mnoho jiných problémů, při jichž přetřásání by se mohl každý podivovati dialektickým sporům a snaze po novotářství, ale jakýkoliv rozpor názorů zastínil by každý právem, kdo by se odvážil říci, že plná pravda jest pouze u čarodějů, jichž celá práce přece v tom záleží, přivoditi pouhé prázdné přeludy, nikoli však podstatné zjevy, a dále, že pravda jest u těch, kdož byli vzrušeni vášní, neb nemocí. Vždyť toto vše se zakládá na lži a klamu! Jaký základ, neb jaká pohnutka pravdy, ať menší, či větší, mohly by býti obsaženy v počínání takových lidí? Vyplnění věšteb nesmí se dále chápati tak, jako by se stalo náhodou, neboť nahodile se dostavuje, co puzeno jest bez rozvahy. Pravda divinační nezakládá se dále v souladu trpného s činným, neboť soulad tento provází i smyslnost a obrazotvornost zvířat a nechová nijaké pravdy přiměřené, ani božské, ani vyšší, nežli jest všeobecná příroda. Ale pravda věštebná má základ ve svých účincích, v ní jest přítomna veškerá vědomost jsoucna a je s vnitřní podstatou všech věcí stejné přirozenosti. Užívá neklamného rozumu a má dokonalou, přiměřenou a určitou vědomost všeho. Toto vše slučuje se tedy v mantice. Divinační předvídání budoucnosti je tudíž něco zcela jiného, než pouhé přirozené předchozí cítění, jako na př. zemětřesení a deště, které některým zvířatům jest vrozeno. Taková sympatie dostavuje se zvláště tehdy, když přijdou jistá zvířata s jednotlivými částmi a silami světa do pohybu, nebo když pro bystrost svých smyslů napřed cítí jisté procesy, které se v povětří již odehrávají, ale prostorů zemských ještě nedosáhly.
Bylo-li tudíž toto správně tak pověděno, jest nepřípustné, čerpáme-li z přírody jisté předzvěsti událostí, neb cítění budoucnosti, toto pokládati za věštbu. Takové předchozí cítění má sice jistou podobnost s mantikou, vyjma to, že bezpečností a pravdou stojí daleko za ní. Neboť, co sebe častěji se vyplní, nevyplní se vždycky, a pouze v jistých věcech, ne ve všech, zjevuje uvedené cítění pravdu. Proto dále, když v jistých uměních, jako na př. v umění plaveckém a lékařském, jest obsaženo jakési vědění, předvídající budoucí události, nemá s divinačním předvídáním budoucnosti ničeho společného. Vědění takové činí totiž z pravděpodobností dle analogie závěry o budoucnosti a staví z jistých znamení domněnky, a to z takových znamení, která nejsou vždy spolehlivá, aniž jsou ve spojitosti s tím, čeho obraz na sobě nosí. Před božským předvídáním budoucnosti předcházejí však vždycky bezpečné vidění a neměnitelná důvěra, pocházející od prvních Příčin, jakož i nezničitelná spojitost, která spojuje vše, a konečně vezdy trvající poznání, které chápe vše jako přítomné a přesně určené.
27. Nelze však dále ani toho tvrditi, že příroda i umění a vzájemná sympatie všech jednotlivých částí tohoto vesmíru, jako údů jediného živoucího tvora, si navzájem sdělují jakési předzvěsti věcí budoucích, aniž že tělesa jsou tak zařízena, že jedno může přenášeti předzvěsti a znamení budoucna na druhé. Neboť toto vše, pohlédneme-li na to bystřeji, zjevuje ovšem, brzy větší, brzy zase menší měrou, pouze jisté stopy božské mantiky. Není zajisté nic na světě, co by bylo zcela prosto daru věštebného, nýbrž, jako ve všech věcech dává obraz dobra zvěsť o principu božském, právě tak zjevuje se ve všem, brzy temněji, brzy jasněji, pablesk božského věštebnicvtí. Ale nic z toho všeho nečiní božské podstaty mantiky, a jest nepřípustno, dle mnohých, až k tomuto pomíjejícímu světu sestupujících forem, v nichž se zjevuje, vymeziti její jedinou božskou a čistou podstatu. A tím méně se sluší, uváděti jako příčinu božského věštebnictví jisté jiné obrazy, od zmíněných forem ještě vzdálenější, lživé a klamavé. Podstatu mantiky jest chápati pouze dle jediného principu, dle jediného řádu, dle jediné božské podoby a dle jediné inteligibilní a neměnitelné pravdy, ale proměnlivostí, která brzy tak, brzy jinak se jeví, jest jako nestálou a bohům nepřiměřenou pohrdati.
Je-li tedy pravá mantika dílo boží, kdo by se neostýchal, uváděti nerozumnou přírodu, která přece nemůže tvořiti z vlastní moci ani věcí, náležejících světu pomíjejícímu, jako by mohla v nás vzbuzovati jistý stav divinační a propůjčovati jednomu větší, druhému menší měrou tuto schopnost? V čem lidé přijali od přírody jisté podněty k dosažení vlastní dokonalosti, k tomu dostane se jim od ní předem též příslušných schopností, v čem pak není obsažen počátek, pochodící od nás, lidí, v tom ani konec nebude náš.
Je-li již předem nějaké božské dobro, které existuje před naší přirozeností, pak nemůže mu žádná, byť nejlepší, přirozená vloha býti položena za základ. V kterých bytostí moci jest, by byly dokonalé, v týchž jsou obsaženy také disposice k stavům nedokonalým. Tyto obě možnosti shledáváme však pouze u lidí, u bohů nikoliv. Co v nás jest obsaženo ne jako v lidech, k tomu nemůže nám býti dána disposice od přírody. V nás není tedy obsaženo žádné séme božské mantiky, které by pochodilo od přírody. Kdyby někdo tvrdil, že jest všeobecně lidské věštebnictví, musil by základ takové lidské mantiky pocházeti od přírody. Pak-li by však někdo správně pojmenoval mantikou věštebnictví, které patří bohům, nesmělo by se tvrditi, že mantika taková jest člověku vštípena od přírody. S takovým přirozeným věštebnictvím sledovala by ostatně v zápětí větší neb menší nejistota, pročež jest věštebnictví takové od věštebnictví božského, setrvávajícího v neměnitelných hranicích, jemu vymezených, daleko vzdáleno.
Je tedy rozhodně proti tomu bojovati, kdyby někdo tvrdil, že mantika vychází z nás. Přinášíš sám zřejmé důkazy, jež vyvracejí tvrzení takové, a to ze samé zkušenosti. Že totiž jisté nerosty a byliny značí bytosti nadsmyslné, které voláme, že mágové spojují jistá nadsmyslná pouta a zase je rozvazují, že otevírají, co bylo uzavřeno, ano že mohou i vůli bytostí, na které účinkují, měniti, aby z předsevzetí zlých se stala předsevzetí dobrá; toto vše naznačuje, že inspirující vliv přichází z venčí. Nestačí však pouze toto předpokládati, nýbrž jest nutno, dokonale stanoviti, která od bohů přicházející inspirace přivodí věštby božské. V opačném případě nebude nám možno, podstaty mantiky této dříve poznati, leč opatříme-li ji přiměřeným znakem a vtiskneme-li jí jako pečeť jakousi znamení, které jest jí vlastní.
28. I toto jsme dříve důkladně zkoumali. Uvádíš dále, že nelze podceňovati těch, kdož za dosažením jistých účinků zhotovují vhodné k tomu obrazy.24 Velice bych se divil, kdyby někdo z theurgů, kteří přece zvykli viděti pravá zjevení bohů, přikládal cenu pouhým stínům. Proč by také někdo chtěl zaměniti pravé jsoucno za pouhý přízrak a od nejvyššího klesnouti k nejnižšímu? Či nevíme, že vše to jsou pouze temné stíny, ale žádné skutečné zjevy pravdy, a že přízraky tyto přijímají tvářnost bytostí dobrých, ve skutečnosti však že takové nikdy nejsou? Vše, co takovým způsobem bylo přivoděno, prchá, sotva bylo v začátcích vzniku, a neobsahuje ničeho opravdového, ani dokonalého, ani jasného. Toho dokazuje též způsob, jakým přízraky tyto vznikají. Neníť původcem jich bůh, nýbrž člověk, a nejsou utvořeny ze substancí duchovních a založených v jednotě, nýbrž z hmoty, k tomu cíli vzaté. Co dobrého může však vzniknouti z hmoty a z hmotných a tělesných sil, v hmotě a těle účinkujících? Či není snad, co vzniklo uměním lidským, slabší, nežli člověk, od něhož ono má svou bytnost? A konečně, jakým uměním bývají přivedeny uvedené přízraky? Tvrdí se, že se tak děje jakýmsi uměním tvůrčím. Ale toto tvoří skutečné bytosti, nikoli však přízraky. Je tudíž umění, kterým se přivodí tyto útvary, příliš vzdáleno tvůrčí síly, která propůjčuje život skutečným bytostem. Umění ono nesnese také srovnání s tvůrčí mocí boží. Neboť Bůh netvoří světa pomocí přirozeného pohybu těles nebeských, ani pomocí rozdělené hmoty,25 neb rovněž tak rozdělených sil přírodních, nýbrž tvoří jej svým Rozumem, svou Vůlí a nehmotnými ideami pomocí věčné Duše, a to jak Duše, jež jest nad světem, tak Duše světa. Vyvolavač přízraků tvoří prý je však jaksi vlivem oběhu těles nebeských.
Věc tato nemá se však ve skutečnosti a vpravdě tak, jak se zdá. Účinkují-li totiž v bozích na nebi (t. j. v tělesech nebeských) jisté síly nekonečné, jest mezi těmito silami jeden druh, zaujímající místo nejnižší, totiž síly přirozené. Z těchto zase jedna část sama o sobě předchází před stvořením světa. Jsou to síly, založené v principech utvářecích a oplodňujících26 a v principech povznesených nad pohyb, jež mají bytnost před nimi. Druhá část uvedených sil, zakládající se ve viditelných a zjevných pohybech a silách, dále ve výronech nebeských a kvalitách, ovládá celý viditelný svět. Tento nejnižší druh sil vládne nad viditelným plozením v oblasti pozemské. Ale moci této viditelné síly plodící a vlastností výronů vcházejících ve viditelný zjev a sestupujících s nebes, užívají též mnohá jiná umění, jako na př. umění lékařské a gymnastické, a vůbec všechna umění, která ve své praksi souvisí s přírodou. A tak přitahuje též tvorba zmíněných přízraků od uvedených výronů jistý podíl sil plodících, ač ovšem v míře velmi nepatrné.
Ať se má tedy věc vpravdě jakkoliv, jest nutno prohlásiti, že vyvolavač přízraků nevyužitkuje ani pohybu hvězd a sil v nich účinkujících, nebo dle přírody v nich ležících, a že jest vůbec neschopen, s nimi přijíti ve styk. Užívá jistých nejnižších sil, které z podstaty vyšších sil se vyronivše, se dostaly ve viditelné formě až do této nejnižší oblasti světa, a to činí uměle, nikoli způsobem theurgickým. Mám za to, že tyto nižší síly, když se smísí s hmotou rozdělenou, mohou ji brzy tím, brzy jiným způsobem proměňovati, v jinou podobu uváděti a přetvořovati. Způsobují dále převody sil, účinkujících ve světě rozděleném, s předmětu na předmět. Taková rozmanitost účinků a směsice tolika hmotných sil odchyluje se zcela nejen od božské tvůrčí moci, nýbrž též od účinkování přirozeného. Neboť příroda koná díla, jí vlastní, najednou a zároveň a přivodí vše k svému cíli pomocí sil jednoduchých a nesložených. Zbývá tedy pouze, že podobná operace, vyvolávající přízraky, není nic jiného, než umělé smíšení sil, obsažených v nejnižších a viditelných výronech sféry nebeské a uváděných v pohyb přirozeností nebes.
29. Proč tedy pomíjí vyvolavač přízraků, toto činící, sám sebe, kdyžtě jest přece sám lepší a jest lepšího původu, než zmíněné přízraky, a proč důvěřuje těmto stínům, bezduchým a ovanutým pouhým zdáním života, které souladem falešným a různorodým z venčí jsou udržovány, a to ještě na zcela krátkou dobu? Panuje v nich čistota a pravda? Nic není čiré a čisté, co bylo přivoděno lidským obmyslem! A panuje dále v uvedených zjevech jednoduchost a jednota síly a celého složení? Nic z toho všeho! Neboť tyto přízraky jsou, jak zjevno z jich složení, sneseny z různorodých a sobě odporujících kvalit. Neb jest v nich zjevná snad nějaká čistá a dokonalá síla? Nikoliv! Poněvadž takové množství výronů se sbírá se všech stran a je smíšeno s jinými substancemi, jeví se vždy slabým a zkáze podléhajícím. Nenastane-li tento případ ve zjeveních, o nichž vyvolávací přízraků mluví, mají snad zjevení tato vzhledem k tomu stálé trvání? Toť příliš vzdáleno! Neboť tyto přízraky mizejí rychleji, než obrazy, zjevující se v zrcadlech. Jakmile se totiž přiblíží vykuřovadlo, tvoří se smíšené přízraky ihned z vystupujícího dýmu, když se však dým smísí se vzduchem a v celém prostředí se rozptýlí, rozplyne se ihned též zjevení, aniž je s to, by setrvalo pouze okamžik.
Proč by tedy měl muž, milující pravdu, s takovou horlivostí vyhledávati tak neobyčejného kejklířství? Za nic nepokládám toho! A poznávají-li mistři těchto kouzel útvary, pro něž se namáhají a jimiž se zabývají, jako vzaté z hmoty, podrobené všem nepříznivým vlivům, a oblibují-li si v nich, pak je v tom krátce obsaženo zlo. Mimo to se jim též přiházívá, že se stávají sami podobni přízrakům, v něž položili svou víru. Vzdávají-li pak stínům těmto též poctu božskou, nelze nesmyslnosti takové ani vysloviti, ani snésti! Do duše takové nezasvitne nikdy ani paprsku světla božského, a jest nemožno, by světlo božské vniklo v to, co jednou pro vždy se mu protiví. Cokoliv těmito temnými přízraky se dává ovládati, to nemá v sobě žádného místa, do něhož by světlo božské mohlo pojmouti. Proto není takové čarodějné přivodění přízraků nic jiného, než společenství s temnotami, pravdy daleko vzdálenými.
30. Ale vyvolávači přízraků, pravíš, pozorují pohyb nebes a zvěstují, budou-li věštby klamné či pravdivé, dle toho, pohybuje-li se některé z těles nebeských s tělesem tím, či oním, a zvěstují dále, jsou-li podnikání bezvýsledná, slibná, neb výsledkem korunovaná. Nicméně neobsahují přes to zjevení tato ničeho božského. Neboť substance, které jsou nejnižší v pomíjejícím světě, pohybují se dle oběhů nebeských těles a sdílejí osud s výrony, od nich sestupujícími. Pročež kdyby někdo to důkladně uvážil, musil by opak všeho toho dosvědčiti. Jak by mohla býti obsažena sebe menší božská síla v něčem, co je tak veskrze proměnlivé a co lze tak snadno vnějšími vlivy v rozmanité podoby přetvořovati, takže se stane brzy nicotným, brzy prospěšným, brzy slibným, neb dokonalým, a vůbec brzy tak, brzy zase jinak se jeví? Což tedy, propůjčují snad síly, obsažené v hmotných substancích, prvky k tvoření démonů? Nijakým způsobem! Žádné z partikulárních, smyslných těles nemůže ze sebe ploditi démonů. Mnohem spíše jsou tato tělesa plozena a udržována od démonův.
Ale ani žádný člověk nemůže vytvořiti útvarů démonických jakýmsi uměním, nýbrž naopak spíše člověk jest utvářen a formován démony, pokud je spojen s tělem smyslným. Než ani směs, složená z prvků smyslných, nemůže ploditi principu démonického, nýbrž spíše naopak je princip démonický přirozenosti jednoduché a účinkuje jednotně ve věcech složených. Z toho následuje, že věci smyslného světa nejsou ani znamenitější, ani delšího trvání, než princip démonický, nýbrž že tento, vynikaje nad ony znamenitostí i mocí, propůjčuje jim trvání, pokud jsou schopny je přijmouti. Vyjímám případ, že bys zmíněné přízraky nazýval démony, uváděje nesprávně takové pojmenováni.
Jestiť jiná přirozenost démonův a jiná zmíněných přízraků, též role jich obou jsou příliš vzdáleny. A dokonce původce přízraků je zcela rozdílný od velkého vládce nad démony. Toto i ty jistě připouštíš, když pravíš, že nestahují ani boha, ani démona. Jakou cenu měl by tedy posvátný úkon, neb zpytování budoucnosti, které by byly úplně prosty jak božského, tak démonického? Je tudíž nutno věděti, jaké povahy jest kejklířství s přízraky, ale nesluší se, téhož užívati, nebo mu přikládati víry.
31. Uvádíš ještě daleko horší výklad posvátných úkonů, který spatřuje příčinu mantiky v jakémsi druhu duchů, jichž vlastností jest poslouchati, klamavé povahy, kteří přijímají mnohé podoby, kteří se mnohonásobně proměňují, kteří předstírají brzy, že jsou bohové, brzy démoni, brzy zase duše zemřelých. Podám ti vysvětlení i toho, které jsem kdysi slyšel od chaldejských prorokův.
Kteří jsou bohové pravdy, jsou propůjčovateli pouhého dobra a obcují pouze s lidmi dobrými. Spojují se jen s těmi, kdo posvátnými prostředky byli očištěni, a zapuzují od nich veškeré zlo a všechno utrpení. Jakmile bohové dávají zářiti svému světlu, mizí zlo a vše démonické ustupuje před vyššími bytostmi, jako temnota před světlem. Pak není bytostem temnoty již volno, znepokojovati theurgů, kteří od té chvíle dosahují veškeré ctnosti, nabývají počestnosti mravů a stávají se ctnostnými. Zbavují se dále vášní a všech nezřízených hnutí a očisťují se ode všeho smýšlení bezbožného a hříšného. Kdož pak jsou škůdcové, kteří proti theurgickým zákonům a řádům ruší posvátné úkony, ti nemohou nikterak pro slabost svého operování, neb pro nedostatek vlastní síly bohů dosáhnouti. A jako se takoví pro své poskvrnění sami vylučují z obcování s duchy čistými, právě tak se spojují s duchy zlými, a naplněni byvše od nich nejhoršími vnuknutími, stávají se hříšnými a bezbožnými, plnými nezkrocených vášní a veškerého zla, otroky smýšlení, bohům zcela odcizených, a, abych to řekl krátce, stávají se podobni těm zlým duchům, ke kterým přilnuli.
Takoví tedy, plni vášní a nakloněni všemu zlu, přitahují pro vzájemné příbuzenství duchy zlé, kteří je ponoukají ke všemu zlému. Podporují se takto navzájem, podobni kruhu, jenž spojuje počátek svůj s koncem a stále týž opětuje oběh. To jsou tedy operace hříšné a čelící proti náboženství, poněvadž se dějí proti veškerému řádu posvátných obřadů, dále poněvadž jsou prováděny zaklínači proti zákonům bohoslužby a mnohdy, jak se zdá, přivodí zjevení jednoho boha místo druhého, kdežto jindy zase přivolávají místo bohů duchy zlé, které pak tito zaklínači nazývají protibohy. Takových názorů nepojímej tedy nikdy do úvah o posvátné mantice. Dobré jest jistě protivnější zlému, než nedobrému.
Jako tedy uvedení svatokrádcové ze všech nejvíce bojují proti božskému kultu, právě tak jsou ti, kdož se oddali démonům, těmto podvodníkům a původcům veškeré prostopášnosti, nepřáteli theurgův. Neboť před theurgy prchá každý zlý duch a ustupuje na dobro, theurgové zapuzují zcela všechno zlo a veškerou vášeň; jim, čistým, dostává se čistého podílu v nejvyšších statcích, a božský oheň shůry naplňuje je pravdou. Jim neděje se překážky od zlých duchů a nic jim nebrání, by dosáhli nejvyšších statků duše. Jich neuvádí ve zmatek ani pýcha, ani domýšlivost, ani klamný požitek vykuřování, ni moc násilí, nýbrž všechna tato zla prchají a ustupují před nimi, jakoby zasažena úderem blesku, a nemohou se jim blížiti. Toť tedy jediný, čistý, posvátný a vpravdě božský způsob mantiky, který nepotřebuje, jak pravíš, rozhodčího soudce, ať jsem jím já, neb kdokoliv jiný, aby mu přiřkl přednost před jinými způsoby divinačními, nýbrž jest povznesen nade všechny ostatní, jest nadpřirozený, věčný, jest přede vším a nepotřebuje přijímati přídavku odjinud, neb sdělení vynikajících vlastností, jimiž by předčil nad mnohé ostatní, nýbrž tento druh věštebnictví odlučuje se sám ode všech ostatních druhů a, setrvávaje v jedné podobě, zaujímá vůdčí postavení mezi všemi. Je nutno, bys ty a každý, kdo jest pravým ctitelem bohů, zcela se odevzdal tomuto způsobu mantiky. Takto se dostavuje ve věštbách nezvratná jistota a zároveň v duších dokonalá ctnost. Těmito oběma dána jest vpravdě theurgům možnost vzestupu k duchovnímu ohni, který nutno položiti jako cíl pravé tak celé mantice, jakož i veškerým úkonům theurgickým.
Bezdůvodně tedy uvádíš mínění bezbožných, domnívajících se, že celá mantika pochodí od ducha zlého. Neslušíť se ani, v rozpravách o bozích o nich se pouze zmíniti. Lidé tito nejsou zkušení, by mohli pravdu rozeznati ode lži, poněvadž již od počátku jsou živeni temnotou a nejsou s to, by poznali zdroje, z nichž vše toto vychází. Co jsme tedy stanovili o způsobu mantiky, mějž zde své ukončení.
2 Duše má zároveň život dvojí: jeden empirický, vnější, tělesný; druhý transcendentální, vnitřní, duchovní. První jest přirozený život člověka ve své na venek jdoucí světskosti. Jest podroben přírodě a poslušen zákonů, vládnoucích reálnému světu. Druhý život jest mystický ve svém do nitra jdoucím zbožnění.Č
3 Duchovní poznání t. j. intelektuální nazírání. Viz pozn. 4. k části I.Č
4 Jamblich zmiňuje se zde o t. zv. chrámovém spánku, jenž náležel k nejproslulejším zařízením starověku. Nemocní shromažďovali se v chrámech jistých bohů, kteří se jim tam ve spánku zjevili, je poučili o jich nemocích a oznámili jim prostředky léčebné. Diodor Sikul (I, 25) vypravuje, že bohyně Isis přistupuje k lůžkům nemocných, zjevuje se jim ve snu a oznamuje jim léky proti jich nemocím. Později byl též Serapis bohem léčebným. — Z Egypta přišlo zařízení chrámového spánku do Řecka a odtud do Itálie. V Řecku byl to zejména bůh Eskulap, jenž podobným způsobem léčil nemocné. V tomto směru proslul nejvíce jeho chrám v Epidauru, odkud byl, jak Plinius (Hist. nat. X, 47) vypravuje, kult jmenovaného boha v roce 463. př. K. za odvrácením dlouho trvajícího moru přenesen do Říma. — Ennemoser (Geschichte der Magie, 1844, str. 506 a n.) vysvětluje léčení v chrámovém spánku životním magnetismem a Du Prel (Die Mystik der Griechen, 1888. str. 1.—31.) dokazuje, že chrámový spánek byl somnambulismus, přivoděný účinkováním magnetickým.Č
5 V městě Afutis v Thrakii byla dle Stef. Byzant. věštírna Ammonova.Č
6 V dějinách okultismu setkáváme se se zjevem nezranitelnosti a moci odolávati ohni velmi zhusta. Vyskytuje se právě tak v ordálech či božích soudech a u čarodějnic, jako u svatých, rovněž u mohamedánských dervišů a indických fakirů. Nespalitelnost byla v době moderní pozorována též u některých spiritistických medií, jako u známého media Homea, což potvrdil slavný přírodozpytec Crookes.Č
7 V Kastabalech byla dle Strabona (537) svatyně, zasvěcená Artemidě, kde kněžky bosýma nohama kráčely přes žhavé uhlí, aniž utrpěly pohromy.Č
8 Vznášení se ekstatiků ve vzduchu, jakož i svrchu (v odst. 4. této části) vylíčený »podivuhodný přechod přes řeky« je t. zv. levitace, zjev z dějin okultismu velice známý.Č
9 Operující theurg a ten, kdo »ducha přijímá«, t. j. inspirovaný jsou dvě různé osoby. Theurg je psychik aktivní, osoba inspirovaná jest však pasivní t. j. medium. V dějinách okultismu nalézáme množství dokladů, že operující mág užívá jako medií osob jiných, zejména osob ženských a chlapců, poněvadž jsou příjemci pro nadsmyslné vlivy zvláště vnímaví. Odkazuji pouze na pokusy známého Cagliostra.Č
10 Ekstatik, o němž zde Jamblich mluví, jest medium, kterého theurg užívá.Č
11 Jako je ekstase božská, která jest podmínkou spojení s Bohem, tak je také ekstase démonická, která značí cestu opačnou.Č
12 Kult Dionysa, boha životodárné síly v přírodě a vinné révy, byl fanatický a orgiastický. Slavnosti Dionysovy konaly se po horách a lesích za tmy noční při svitu pochodní, za běsnění divokých mainád a za lomozné hudby a křiku. Proto jest inspirace, pochodící od tohoto boha, rovněž rázu orgiastického.Č
13 Porfyrios praví: »hoi métrizontes«, má tudíž na mysli muže. Ženy bylo by nutno označiti: »hai métrizúsai«.Č
14 Co nám zde Jamblich slibuje, nepřichází v celém díle. Bude zde patrně mezera.Č
15 Individuální duch (nus) je část Ducha všeobecného (Nus). Duch představoval se jako bytost zářící, vysílající duchovní světlo. Proto jest i jeho obal (tělo duchovní) zářící. Viz pozn. 18. této části.Č
16 Jsou-li prostor a čas pouze formy empirického vědomí, může duše, která jest o sobě mimo prostor a čas, za daných okolností těchto forem smyslného poznání, které jako závoj ji zahalují, se zprostiti. Pak bude nazírati vše prostorově vzdálené jako blízké a vše časově vzdálené jako přítomné.Č
17 Magické charaktery, s kterými se setkáváme v magických knihách všech dob, jsou tajné značky a symboly duchů, které chceme volati. Dle Kornelia Agrippy (Philos. occulta, III. 30) nezáleží účinnost těchto charakterů v tom, že by mohly žádané duchy k nám přitáhnouti, nýbrž jich kontemplací má se duše mágova uzpůsobiti tak, aby se mohla vznésti k uvedeným duchům.Č
18 Místo toto patři k nejpamátnějším v celé okultní literatuře Západu. Jamblich zmiňuje se zde po prvé o »zářícím těle« duše, které liší od těla astrálního. Toto »zářící tělo« jest asi totožné s »duchovním tělem« u apoštola Pavla (I. Korinth., 15, 44). — O obalech duše, které obléká, když klesá do zrození, viz v úvodě.Č
19 Zde, jakož i na jiných místech tohoto spisu, chápají se bohové jako bytosti absolutní. Názor tento nesrovnává se však s učením Jamblichovým, dle něhož jsou bohové bytosti individuální, Bytosti nejvyšší podřízené.Č
20 Theurg užívá, jak bylo svrchu (v pozn. 9.) uvedeno, sice osob jiných jako medií, ale ne v tom smyslu, že by osoby ty stály pod vlivem jeho sugesce, jako v hypnose. Theurg evokuje způsobem magickým vyšší bytosti, které pak zmíněné medium ovládají.Č
21 Vztahuje se na místo (X, 620) Platonova »Státu«, kde líčí, kterak duše, spějící ke zrození, se octnou na nivách »zapomenutí« (Lethe) a u řeky »Ameles«, z které když se napijí, klesne jim vše v zapomenutí.Č
22 Pohrdání tělem a vším tělesným a smyslným je základním rysem novoplatonismu. Viz úvod.Č
23 Duše, mající svůj vlastní rozum a svou vlastní ctnost, nemá podílu v božském. Duše se musí zříci svého vlastního života a zaměniti jej za život božský. Toť základní myšlenka veškeré mystiky. Křesťanská mystika to vyjádřila těmi slovy, že duše se musí zříci své vlastní vůle a dáti v sobě účinkovati pouze vůli boží.Č
24 Viz pozn. 4. k Dop. Porf. Aneb.Č
25 Prostorem, touto nazírací formou naší smyslnosti, jest hmota rozdělena v mnohost a činí svět smyslný.Č
26 Principy utvářecí a oplodňující jsou »logoi spermatikoi«. Viz pozn. 5. k části I.Č
![]() | ![]() | ![]() |