1. Zbývá nám ještě uvážiti o posledním problému, totiž o blaženosti, který se snažíš různým způsobem vyzpytovati. Pronášíš nejprve námitky, pak pochybnosti a na konec dáváš otázky. Vyložíme všechny tvé námitky v témž pořádku, v jakém jsi je předložil, a dáme přiměřenou na ně odpověď. Namítl jsi totiž, že snad jest ještě jiná cesta k blaženosti, která nám až dosud je skryta, a tážeš se, která by byla tato jiná cesta, jež, opustíc bohy, přece by vpravdě vedla k blaženosti? Je-li v bozích obsažena podstata veškerých statků a dokonalost, a je-li nejvyšší jich síla a moc pouze u nás, kněží, a těch, kdo stejně s námi se drží vyšších bytostí a náležitým způsobem dychtí po sjednocení s nimi, pak bude se snažení naše nésti vážně za dosažením počátku i konečného cíle všech duchovních statků. Pak dostaví se jistě nazírání pravdy a duchovního poznání, a zároveň s poznáním bohů bude sledovati obrácení jednotlivce k nim a poznání sebe samého.
2. Zbytečně máš tedy pochybnosti, je-li v božské mantice a theurgii míti zřetel k lidským míněním. Jak nalezl by čas, shlížeti k lidským chvalořečím, kdo ducha svého ustavičné obrací k bohům? Ale i v následujícím nepostupuješ správně, když jsi v rozpacích, není-li celá theurgická prakse snad pouhým výplodem obrazotvornosti duše, která z nepatrnosti velkolepé věci si vybásnila. Jaký důvod pro tvoření přízraků mohl by býti obsažen v podstatách, jež jsou pravá jsoucna? Není to schopnost naší vlastní obrazotvornosti, která tvoří obrazy fantasie? Když duchovní život koná své úkony dokonale, neprobouzí se žádná obrazotvornost. Není u bohů podstatné pravdy, jsoucí zároveň s nimi? A nemá toto místa analogicky též v říši inteligibilní? Věc tato přetřásá se tedy bezdůvodné tebou i některými jinými. Pokud někteří tupí ctitele bohů jako kejklíře a dryáčníky, čemuž podobné také ty jsi tvrdil, nemůže se toto dotknouti pravé bohovědy a theurgie. Vzniknou-li snad výstřelky, směřující proti pravé vědě o věcech božských (jakož bují i vedle jiných uměn umění zlá), budou jí jistě odporovati více, než čemukoliv jinému. Zlo bojuje proti dobrému více, než proti nedobrému.
3. Projděmež nyní ostatní tvé námitky, kterými božské věštebnictví tupíš a k němu přirovnáváš jisté jiné metody, zabývající se zpytováním budoucnosti. Mně nezdá se býti ničím pozoruhodným, dostaví-li se od přírody jakési vhodné předzvěstné znamení budoucnosti, jako na př. když se jistým zvířatům dostane schopnosti předvídati zemětřesení, bouře, neb mrazy. Takové přirozené předvídání budoucnosti vyplývá buď z bystrosti smyslného vnímání, neb z jisté sympatie, neb z jiného společného pohybu jistých přírodních sil, ale nechová ničeho svatého, ani nadpřirozeného. Totéž platí také v tom případě, když někdo na základě lidského rozumového uvažování, neb užití jistých umělých prostředků dle určitých znamení usuzuje o budoucnosti. Sem náležejí jistá viditelná znamení, jako na př. když lékaři dle rychlosti tepu a dle mrazení poznávají nastávající horečku. Vše to nezdá se mi obsahovati ničeho úctyhodného a velkého. Kdo uvedeným způsobem soudí, staví domněnky způsobem lidským a usuzuje dle lidského rozumu, a to způsobem souhlasícím s pomíjejícností v přírodě, činí pak závěry, které nesahají nad řád přirozené říše těles. Je-li v nás obsažena jakási přirozená schopnost, předvídati budoucnost, jako se účinnost této schopnosti jasně zjevuje ve všech ostatních bytostech, pak nechová vpravdě ničeho neobyčejného. Neboť jaké pravé, dokonalé a věčné dobro mohlo by pochoditi od toho, co v nás bylo vštípeno přírodou, jsoucí ve světě, jenž vzniká a zaniká?
4. Pouze božská mantika činí nás tedy, poněvadž je s bohy spojena, vpravdě účastnými božského života a činí nás, majíc sama podíl ve vědomosti budoucna a v poznání věcí božských, vpravdě božskými. Táž božská mantika poskytuje nám též v pravém slova smyslu nejvyššího dobra, poněvadž nejblaženější poznání bohů jest naplněno dobry veškerými. Není tomu tedy tak, jak máš za to, že jsou tací, kteří, majíce božský dar věštění, do budoucnosti vidí, ale přece přes to blaženosti nedosáhli. Jestiť celé božské věštebnictví podstaty takové, že uštědřuje dobra, a nezakládá se na pravdě, že ti, kdo budoucnost znají, nedovedou jí správně užíti. Přijímajíť takoví zároveň s divinací též nejvyšší dobro a opravdové a přiměřené své místo v božském řádu, mimo to také prospěch. Bohové udělují s darem divinace též moc ochrany před nebezpečími, pochodícími od přírody. Kdykoliv jest nutno, cvičiti se v ctnosti, a přispívá-li k tomu neznalost budoucna, pak zatajují bohové budoucnost, aby se duše polepšila. Nesejde-li však na tom a je-li duším prospěšno poznati budoucnost, aby se zachránily a mohly se vznésti do výše, pak vkládají bohové v prostřední podstatu duší1 mantické předvídání budoucnosti.
5. Nechci však býti rozvláčným. V předcházejících úvahách dokázal jsem množstvím důvodů, kterak mantika božská vyniká nad lidské předvídání budoucnosti. Bude lepší, ukážeme-li ti, jak od nás žádáš, cestu, která vede k blaženosti, a v čem záleží její podstata. Jakmile bude z úvahy této nalezena pravda, bude snadno, rozřešiti zároveň též všechny pochybnosti. Pravím ti tedy toto. Člověk, jenž byl dříve ve stavu nazírání a byl přirozenosti duchovní, jsa v božské visi s bohy sjednocen, přijal později duši jinou, totiž takovou, jež jest spiata s lidskou formou a přirozeností, a proto se zrodil jsa podroben poutům Nutnosti a Osudu.
Je tedy nutno uvažovati, jakým způsobem se může člověk vysvoboditi a jak se může zprostiti uvedených pout. Není žádné jiné cesty k blaženosti, než poznání bohů. Pojem blaženosti jest poznání dobra, jako jest pojem zla zapomenutí dobra a klam stran podstaty zla. Poznání dobra je sloučeno s božstvím, zmíněný horší úděl jest však nerozlučitelný od přirozenosti smrtelné. Ono zkoumá posvátnými prostředky podstatu říše inteligibilní, tento, spouštěje se prvních Příčin, vrhá se v kontemplaci zjevů světa tělesného. Ono jest poznání Otce, tento jest odpadnutí od něho a zapomenutí Boha Otce, jsoucího nad veškerou bytnost a soběstačného. Ono uchovává nám pravý život, zvedajíc jej k jeho Otci, tento svádí však člověka, jenž měl býti pánem celého stvoření, až k tomu, co nikdy netrvá, nýbrž v neustálém je toku.2 Tak musíš tedy chápati nejvyšší cestu k blaženosti, která obsahuje duchovní dokonalost božské jednoty pro duše. Toto posvátné a theurgické sdělení blaženosti nazývá se branou k Bohu, Stvořiteli veškerenstva, nebo příbytkem či sídlem nejvyššího dobra. Chová nejznamenitější sílu čistoty duše, daleko dokonalejší, nežli jest čistota těla, dále činí duši způsobilou pro účastenství a kontemplaci nejvyššího dobra, přináší jí osvobození ode všeho, co jest jí nepřátelské, a přivodí konečně sjednocení s bohy, dárci všeho dobra.
6. Když pak theurgické účinkování přizpůsobilo duši jednotlivým částem vesmíru a veškerým božským silám, které jej pronikají, přivádí ji k nejvyššímu Tvůrci, odevzdá mu ji v ochranu a činí ji, oproštěnou veškeré hmoty, sjednocenou se samým věčným Slovem.3 Abych to řekl nejlépe, theurgie spojuje duši s duchovní, absolutní a tvůrčí Silou, jež povstala sama od sebe, sama sebe uvádí v pohyb, vše zachovává, řídí celý vesmír a zvedá vše k inteligibilní pravdě. Sjednocuje duši s ostatními tvůrčími sílami božími dle zvláštních jejích vlastností v ten způsob, že theurgickými úkony dochází v účincích uvedených sil a v tvůrčích úradcích dokonale svého založení. Pak poskytuje theurgie duši jejího místa v Bohu, nejvyšším Tvůrci všeho. Toť jest cíl posvátného kultu u Egypťanů, jímž zvedají se duše k světu božskému.
7. Egypťané pokládají za nejvyšší božské dobro Boha, jenž povýšen jest nad každou představu a nade vše poznání, za nejvyšší lidské dobro pak sjednocení s ním, což Bitys4 vyjevil z knih Hermových. Nepominuli tedy, jak máš za to, této části posvátné vědy, nýbrž odevzdali nám ji způsobem vpravdě bohumilým. Theurgové neobtěžují božského Rozumu pro věci nepatrné, nýbrž činí tak ve věcech, vztahujících se k očistění, vysvobození a záchraně duše, aniž přemýšlejí pouze o předmětech obtížných a člověku neužitečných, nýbrž uvažují naopak o věcech, které pro duši ze všeho na světě jsou nejprospěšnější. Nedávají se konečné klamati ani žádným podvodným démonem, poněvadž se přece stali ve všem pány nad přirozeností klamavou a démonickou, vznesše se k říši inteligibilní a božské.
8. Tolik jsme ti tedy dle sil svých odpověděli o předmětech božské mantiky a theurgie, stran kterých jsi projevil pochybnosti. Ostatně vzývám na konec svých úvah bohy, aby propůjčili mně i tobě neochvějné uchování pravého poznání, aby na věky všech věčností nám vštípili svou pravdu a sdělili s námi ještě dokonalejší poznatky božského, v nichž jediné jsou pro nás obsaženy nejblaženější cíl všech duchovních statků a moc vzájemné svornosti a přátelství.
2 Zde naznačuje Jamblich rozdíl mezi pravým jsoucnem, které »vždy jest a nikdy nevzniká, ani nezaniká«, t. j. říší Platonových ideí a tím, co jsoucnem není, protože »stále vzniká a zaniká, tudíž ve skutečnosti nikdy není«, t. j. svět viditelný, smyslný. (Platon, Timaios, V.)Č
3 Věčné Slovo — toť »Logos«, jenž u Filona, žida, a v křesťanství tak důležitou hraje roli. — Anathon Aall tohoto pro dějiny Loga důležitého místa neuvádí (Der Logos, Geschichte seiner Entwickelung in der griech. Philosophie u. d. christl. Litteratur, 2. sv., 1896, 1899.)Č
4 O proroku Bitysovi viz pozn. 15. k části VIII. — Stoïcký filosof Chaeremon, dle něhož Egypťané uctívali pouze viditelné bohy na nebi, t. j. hvězdy, zná ovšem prostředky, jakými možno zlomiti moc hvězd a Osudu, ale toto vysvobození z moci hvězd vztahuje se dle něho pouze na vnější osudy člověka, jako na př. nalezení uprchlého otroka, zdar koupě pozemku, šťastný výsledek sňatku, neb obchodu (viz 48. odst. Dop. Porf. k Aneb.), nikoli však na spásu duše (eudaimonia). Bylo-li toto skutečné mínění Chaeremonovo, pak chápeme, proč klade Jamblich proti němu proroka Bitysa, učícího cestě k dosažení pravé blaženosti.Č
![]() | ![]() | ![]() |