Část sedmá.

1. Téže Musy božské moudrosti je třeba k rozřešení pochybností, které v dopise tvém následují. Hodlám ti však dříve vysvětliti podstatu egyptské bohovědy. Chtějí-li Egypťané vyjádřiti podstatu vesmíru a tvůrčí moc bohů, naznačují jisté obrazy mystických, skrytých a nezjevených poznatků přiměřenými symboly, právě jako příroda neviditelné principy vyjádřila jaksi symbolicky ve formách viditelných a jako tvůrčí moc bohů pravdu a skutečnost ideí (Platonových) znázornila viditelnými obrazy. Poněvadž Egypťané poznali, že všechny vyšší světy se radují, když nižší věci se jim připodobňují, a že si přejí, naplniti je pomocí této podobnosti, pokud jí mohou jen dosáhnouti, veškerými dary, zavedli důvodně způsob tajného, mystického zasvěcení pomocí symbolů, vyšším bytostem přiměřený.

2. Slyš tedy, sdělím s tebou duchovní vysvětlení posvátných symbolů, a to dle ducha samých Egypťanů. Neměj však zřetele na vnější obraz symbolů dle obrazotvornosti a smyslů, nýbrž vznes se k pravdě, kterou lze poznati pouze duchem. V bahně1 poznávej tedy symbol všeho tělesného a hmotného, neb symbol živné a rodící síly, neb jakékoliv hmotné podstaty v přírodě, snesené nestálým prouděním hmoty ve světě, neb symbol všeho, co uchvacuje proud plození a co do něho padá, nebo konečně prvotní příčinu a základ živlů a veškerých sil, v nich účinkujících. Příčina stvoření, celé přírody a sil, účinkujících v živlech, jest Bůh. Vynikaje nade vše toto, jsa nehmotný a netělesný, nadpřirozený, nezrozený (věčný), nerozdělený (absolutní), celý pochodící sám ze sebe (aseita) a v sobě skrytý (nezjeveny), vládne Bůh nade vším uvedeným a obsahuje všechno. Protože pak Bůh vše zahrnuje a ježto sděluje sám sebe všem částem vesmíru, stal se z nich zjevným. A poněvadž převyšuje všechno a sám nade vše jest povýšen, jeví se jako odloučený a oddělený ode všeho, jsa vyvýšený a povznesený nade všechny síly a živly ve vesmíru.

To dosvědčuje též symbol následující. Neboť že Bůh sedí na lotosu,2 značí jeho povýšenost nad hmotné bahno, kterého se nikdy nemůže dotknouti, a odkazuje k panství božímu, a to jak duchovnímu, tak nad říší empyrea.3 Neboť u lotosové květiny zříme vše v podobě kruhu, a to jak formy listů, tak tvar plodů. S tímto jedinečným pohybem v kruhu souhlasí síla Ducha božího, jež přichází ve zjev, účinkujíc vždy stejným způsobem dle jediného řádu a dle jediné zásady. Bůh však má sídlo sám pro sebe a povznesené nad výkon podobné vlády a nad podobné účinkování sil, jest vznešený a svatý, a setrvává sám při sobě v klidu, což se právě naznačuje seděním na lotosu. Uvádí-li se však Bůh v symbolech jako řidič lodi,4 značí se tím moc, vládnoucí světem. Jako kormidelník lodi, ač jest od hmoty lodi rozdílný, její kormidlo má v moci, právě tak řídí slunce kormidlo celého světa, ač jest od něho odděleno. A jako řidič lodi se svého stanoviště u kormidla řídí vše, když byl v malém okamžiku sám od sebe dal první podnět k pohybu lodi, právě tak, jenže od daleko dřívější doby, sděluje Bůh shora od prvních počátků přírody nerozděleně prvotní příčinu pohybu. Toto tedy a ještě mnohé jiné naznačuje symbol řízení lodi.

3. Poněvadž všechny části nebes a všechna znamení zvířetníku, dále celý pohyb nebe, doba pohybu vesmíru a vůbec vše v celém světě přijímá síly, sestupující od slunce, a to ať jsou spiaty s uvedenými částmi světa, neb ať jsou povzneseny nad každou možnost smíšení, předvádí nám síly tyto rovněž symbolický způsob znázorňování. Naznačuje nám, kterak slunce dle jednotlivých znamení zvěrokruhu se utváří a dle jednotlivých období ročních (též hodin denních) mění své podoby,5 a znázorňuje zároveň neměnitelné, stálé, nevyčerpatelné a spolu dokonalé a přehojné komunikace sil, které slunce celému světu sděluje. Poněvadž pak z bytostí, přijímajících nerozdělené dary boží, každá jinak vůči Bohu se zachovává, a poněvadž každá bytost přijímá od slunce rozmanité síly dle různých hnutí, jí vlastních, snaží se symbolická tradice v mnohosti udělených darů zjeviti Boha jediného a v mnohosti rozmanitých sil dokázati jedinou moc božskou. Proto učí, že Bůh jest jediný a týž, proměnu forem a přetvořování přikládá však bytostem, vyšší vlivy přijímajícím. Prohlašuje, že se Bůh mění dle jednotlivých znamení zvěrokruhu a dle období ročních, kdežto se vlastně přijímající bytosti samé v poměru svém k Bohu mění, a to dle různých způsobů, kterými ho přijímají. Modlitby, s těmito symboly souhlasící, vysílají Egypťané k slunečnímu bohu nejen při mystickém nazírání, nýbrž užívají jich také ve všeobecné bohoslužbě. Všechny tyto modlitby mají takový smysl a konají se k Bohu dle uvedeného symbolického učení mystického. Nemělo by tudíž smyslu, kdyby byla proti tomu uvedena nějaká námitka.

4. Otázky, které nyní následují, potřebovaly by větší vědy, kdyby je měl někdo přiměřeně zkoumati. Nicméně jest nutno, při zodpovězení jich v krátkosti o věci této jakýmsi způsobem sděliti pravdu. Tážeš se totiž, z jakých důvodů volí se v bohoslužbách tolik nesrozumitelných jmen. Jména tato nejsou však nesrozumitelná, jak se domníváš. Možná, že jsou nám některá z nich nesrozumitelná, ale jiná jsou srozumitelná, totiž ta, jichž vysvětlení jsme přijali od bohův. Ale bohům jsou všechna srozumitelná, nikoliv ovšem dle slovného smyslu, ani dle způsobu, jakým se nám, lidem, myšlenky činí srozumitelnými a se naznačují smyslnými obrazy, nýbrž vpravdě způsobem zcela duchovním dle božského rozumu v nás, dále způsobem tajuplným, daleko znamenitějším a jednodušším a dle rozumu, s bohy sjednoceného. Od božských jmen jest odstraniti všechno rozumové uvažování a veškeré logické výklady, a jest nutno od nich odstraniti též přirozené nápodobení zvuků, spiaté s věcmi, ležícími v přírodě. Který jest však duchovní a božský symbolický charakter podobnosti božské, ten budiž uvedeným jménům položen za základ. A kdykoliv se nám takové jméno ukáže nesrozumitelným, jest právě proto nejúctyhodnější a je znamenitější, než kdyby bylo lze, vyložiti je až k úplnému poznání. A dále kterých božských jmen význam jsme pochopili, v těch nalézáme celou vědu o božské podstatě, síle a božském řádu, ve jméně samém obsaženou.

A mimo to zachováváme takto z úplná mystický a skrytý obraz bohů ve své duši, kterou zvedáme tímto způsobem k bohům a, vznesše se, pokud je to možné, s nimi spojujeme. Tážeš se dále, proč dáváme v bohoslužbách, užívajíce symbolických jmen, přednost slovům cizojazyčným před slovy, jež každému jsou nejbližší? I tato věc má mystickou příčinu: poněvadž bohové zavedli u jistých posvátných národů, jako na př. u Egypťanův a Asyřanův, celý posvátný jazyk. Proto máme za to, že jest nutno, abychom obcovali s bohy v jazyku jim jaksi příbuzném. K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že podobné užívání jazyka jest prvotní a sahá do pravěku, a, což nejdůležitější jest, že když ti, kdo poznali první jména bohův a, smísivše je se svým vlastním jazykem, jako bohům vlastní a přiměřená nám je uchovali, my zachováváme zákon tradice neporušený až na naše dny. Patří-li však bohům něco jiného, jest jasno, že pouze věčné a neměnitelné jest jim příbuzno.

5. Tvrdíš dále, že, má-li božstvo při vyslyšení modlitby zřetel pouze k jejímu smyslu, může býti řeč modlitby jakákoliv, že projeví dostatečně všechno, jen když myšlenka zůstane táž. Tomu však není tak, jak máš za to. Kdyby ona slova byla vzešla z pouhé kombinace lidské, nezáleželo by na tom, zaměníme-li slova tato za jiná. Jsou-li však přizpůsobena slova, užívaná v bohoslužbách, podstatě věcí, pak budou zajisté slova, která se blíží vyšší měrou této podstatě, též jaksi bohumilejší. Z toho je tedy jasno, že byly vyvoleny řeči posvátných národů z dobrých důvodů k účelům bohoslužebným před jazyky národů jiných. Přičiň k tomu ještě, že jednotlivá slova neuchovají vůbec téhož smyslu, když byla přeložena do jiného jazyka, nýbrž že jazyk každého národa vykazuje jisté zvláštnosti, kterých nemožno v jazyku jiného národa vyjádřiti slovy. A i kdyby bylo možno je přeložiti, nepodrží nikdy téže moci. Cizojazyčná slova chovají konečně neobyčejnou sílu výrazu, vyznačují se neméně stručnou formou vyjadřovací, není v nich obsaženo tolik dvojsmyslnosti a pestrosti a nepřipouštějí takového množství dikcí. Pro všechny tyto vlastnosti jsou tedy cizí slova v bohoslužbách zvláště přizpůsobena vyšším bytostem.

Upusť tedy od své domněnky, která úplně je vzdálena pravdy, jako by byl vzývaný bůh buď Egypťan rodem, neb užíval egyptského jazyka. Měj spíše za to, že si oblíbili proto bohové, aby byli uctíváni egyptskými obřady, protože Egypťané byli první, kterým bylo dopřáno obcovati s bohy. Nejsou-li však veškerá uvedená zjevení nic jiného, než, jak pravíš, zjevy, uměle nastrojené čaroději, pak rci mi, odkud pochodí, že to, co je s bohy nejsjednocenější, co nás s nimi nejvíce spojuje a co chová téměř stejné síly s vyššími bytostmi, bez čehož by se nedostavil ani žádný theurgický účinek, tedy že vše to by nic jiného nebylo, než řada pouhých přeludů naší obrazotvornosti? Uvedená zjevení nejsou však ani zastřené představy, které vznikají v nás samých, které se však všeobecně připisují božstvu. Neboť při evokacích vyšších bytostí nevycházíme od svých vlastních trpných stavů, nýbrž naopak, vycházejíce od zvláštních vlastností těchto bytostí, užíváme dle povahy věci evokačních formulí, jim přiměřených. Nemáme dále o božstvu pojmů jiných, než jak se ve skutečnosti věci mají. Jaké božstvo jest přirozenosti a jakým způsobem dosáhli o něm pravé vědomosti ti, kdo zákony posvátné bohoslužby po prvé zavedli a nám odkázali, takovým způsobem v tom setrváváme. Souhlasí-li s božstvem cokoliv jiného v posvátných obřadech, je to v prvé radě stálost a neměnitelnost. A sluší se, pravěkých obřadů a náboženských zařízení zachovávati a si jich vážiti, jako neporušitelných svátostí, by zůstaly stále tytéž a nezměněné, neubírati jim ničeho, aniž jim čehosi odjinud přičiňovati. Staloť se nyní příčinou, že všechna posvátná jména a modlitby pozbyly moci, téměř to, že nepřestávají doznávati změn pro novotářství a protizákonný postup Hellénův. Hellénové jsou povahou svou nakloněni novotářství, dávají se zmítati na všechny strany, nemají ničeho stálého, neuchovávají toho, co přijali od jiných, nýbrž zavrhujíce to rychle, přeměňují vše dle své nestálé vynalézavosti. Cizinci jsou však stálí ve svých mravech a setrvávají též pevně při slovném znění svých modliteb. Proto jsou též bohům milí a pronášejí k bohům modlitby, které jsou jim příjemné. Těchto měniti, není nikomu z nich nikterak dovoleno. Tolik odpovídáme ti tedy též stran uvedených jmen, která, ač se nazývají nesrozumitelnými a barbarskými, přece bohoslužbě jsou nejpřiměřenější.

 


1 Dle učení starých Egypťanů nebylo na počátku ani nebe, ani země. V nejhlubší temnotu zahalené, nehybné a nezměrné bahno (chaos a hyle Řekův), které Egypťané označovali slovem »nun«, naplňovalo vesmír. Obsahovalo ve svém lůně mužské a ženské zárodky čili počátky budoucího světa. Vůlí jediného, neviditelného, netělesného, nezrozeného, nedělitelného, v sobě samém skrytého, bezejmenného Boha, jenž byl od počátku před jsoucnem a počátek jsoucna, vznikl uspořádaný svět (kosmos) tím způsobem, že Myšlenka boží, v památkách někdy nazvaná též »Slovem« a mythologicky vyjádřená jako bůh Thot (v podobě lidské s hlavou ptáka ibisa), přivedla pohyb a život do chaosu, pravěkého bahna. (Brugsch, Aegyptologie, 170.)Č

2 V památné svatyni bohyně Hathor v Dendeře lze ještě dnes čísti slova, naznačující nejrůznějšími obrazy východ slunečního světla z jitra, hlavně však onoho prvého jitra v den stvoření světa. Tak líčí se zde zejména, jak Slunce, první emanace božského Ducha, vystupuje v symbolické podobě děcka z poupěte lotosu na své bárce a stoupá k nebeské výši. —
Na jedné ze stěn chrámu Slunce v Edfu (Apollinopolis magna) jest vyobrazeno uvedené sluneční děcko v podobě pacholete se slunečním diskem na hlavě. Děcko sedí nad rozkvetlým lotosem, jenž plave v nádržce, naplněné vodou. V připojeném nápise se praví: »Když se vznese, plný záře, z lotosu, oživnou všechny bytosti.« (Brugsch, Relig. u. Mythol. d. alt. Aeg., 103, 104.) O témž symbolu zmiňuje se též Plutarch (De Is. et Osir. 11.) — Dle uvedeného byl tedy symbol lotosu ve spojení s mythem slunečním. Jamblich převádí jej však na půdu metafysiky.Č

3 Říše empyrea t. j. říše ohnivá. O ní jedná se v t. zv. »Chaldejských orakulích Zoroastrových«. Michael Psellos vykládá v komentáři, jejž k nim napsal, filosofické názory starých Chaldejců. Když byl popsal říši boží, inteligibilní a intelektuální, dále říši démonů a duší, přechází k světu tělesnému a praví, že Chaldejci uznávali sedm říší tělesných. Nejvýše z nich stojí empyreum (říše ohnivá), po ni následují tři říše éterické a konečně jsou tři říše hmotné. Empyreum odpovídá Duchu božímu, říše éterické odpovídají Duši a říše hmotné Přírodě. Na konec praví, že odtud přijali představy tyto Platon, Aristoteles, Plotin, Porfyrios, Jamblich a Proklos.Č

4 Staří kladli kormidelníka Kanopa mezi božstva. Plutarch (De Is. et Osir. 22) praví, že »nazývají Osira vojevůdcem, ale Kanopa, dle něhož má souhvězdí své jméno, kormidelníkem«. Kult Kanopův dosvědčují dále Epifanius a Rufin. Jablonski (Pantheon Aegyptiorum, Frankfurt n. Odr. 1750 a 1752, 5. kn., 4, §8.) však dokazuje, že tento Kanopus není nikdo jiný, než Knef, Stvořitel světa.Č

5 Viz pozn. 8. k Dop. Porf. Aneb.Č