Část druhá.

1. Je dále nutno, abych ti mimo to též zjevil, čím se liší démoni od heroů a od duší, zda podstatou, silou, neb účinky. Tvrdím tedy, že démoni vycházejí z tvůrčích a světotvorných sil bohů, když sestoupily až k nejvzdálenějšímu konci a k nejzazší hranici tvůrčího procesu; dále že heroové vznikají dle životních principův, obsažených v bozích, a konečně že nejznamenitější a nejdokonalejší míra duší těmito posledními jest dovršena a vymezena.

Poněvadž tedy takto přirozenost démonův a heroů povstala z příčin rozdílných, jest nutno pokládati, že tato obě pokolení jsou též rozdílné podstaty. I jest míti za to, že podstata démonů je takové povahy, která vše provádí, která přivádí k cíli a dokonalosti bytnosti kosmické a vykonává dozor nade vším, cokoli vzniká; podstata heroů však že se zakládá v tom, že propůjčuje život a rozum a že jest vůdčím principem duší. Pokud se týká moci obou těchto pokolení, sluší se vymeziti démony jako princip plodící a rodící a mající dozor nad přírodou a nad svazkem, jenž duše pojí s těly; heroům dlužno však přisouditi moc životodárnou, nad lidmi vládnoucí, ale od plození osvobozenou.

2. Následuje nyní, abychom stanovili též, jakým způsobem démoni, heroové a duše účinkují. A tak nutno uznati, že účinkování démonů je spíše povahy kosmické; proniká a rozprostírá se v tom, co sami utvořili. Účinky heroů nesahají tak daleko, jako účinky démonův, obracejí však svůj zřetel k vládě nad dušemi. Po takto vymezených pokoleních démonův a heroů následuje pořadím duše. Duše sahá až k mezi řádů božských a přijímá od obou uvedených pokolení jistý podíl sil rozdělených, oplývá však sama ze sebe hojným přebytkem jiných darů. Duše přijímá brzy tuto, brzy onu podobu, hned ten, hned zas jiný poměr, a brzy tento, brzy jiný život. Dle různých oblastí světa užívá různých forem života a různých podob. K čemu jest nakloněna, s tím srůstá, a k čemu se nenese její vůle, od toho prchá. Duše připodobňuje se všemu a odlučuje se opětně ode všeho pro panující protivy. Tvoří podmínky, příbuzné právě tak skutečnému jsoucnu, jako světu pomíjejícímu. Pojí samu sebe s bohy, ale dle jiného souladu podstaty a sil, než dle kterého se s nimi spojují démoni a heroové. A ačkoliv duše chová věčný obsah života a energie, které jsou všem vyšším pokolením společné, ve stupni nižším, než démoni a heroové, stoupá přece z milosti bohův a pro světelnou záři, kterou na ni vylévají, často ještě výše, než heroové a démoni, k vyššímu řádu andělů se povznesši. To když se stane, nezůstává již uzavřena v mezích duše lidské, nýbrž zvedá se zcela k duši andělské a dospívá dokonale k životu nejčistšímu. A tak se stává, že duše zdá se uplatňovati v sobě nejrůznější podstaty a energie, všeho druhu principy a všechny idey jsoucna. Je-li však nutno říci pravdu, je duše určena vždy k jistému sjednocení, a vcházejíc ve spojení se znamenitějšími příčinami, sjednocuje se brzy s tou, brzy s onou z nich.

Je-li tedy mezi démony, heroy a dušemi s všeobecného hlediska tento rozdíl, není věru již třeba býti v pochybnostech, v čem jednotlivá z těchto pokolení se liší, neboť jakým právě způsobem utvářena jest přirozenost každého z nich, takým způsobem rozeznávají se navzájem, a pokud jsou s to, aby jediný přivodila soulad, potud můžeme spatřovati jich společný podklad. Takto může tedy každý bez omylu dospěti k povšechnému i zevrubnému poznání všech uvedených pokolení.

3. Nyní přikročím ke zjevením těchto vyšších bytostí. V čem zakládají se asi jich rozdíly? Tážeš se totiž, čím se vyznačuje zjevení boha, anděla, archanděla, démona, neb některého z knížat a zjevení duše. Tvrdím tedy jedním slovem, že zjevení těchto bytostí odpovídají jich podstatě, jich silám a účinkům. Jaké bytosti ty v ohledu tomto jsou, tak se zjevují theurgům, je vyvolávajícím. Zjeví účinky a podoby, souhlasící s jich přirozeností, a učiní viditelnými ona znamení, která jejich povaze jsou vlastní.

Abych věci tyto vymezil do podrobná, jsou zjevení bohů jednotná, zjevení démonů rozmanitá, zjevení andělů jednodušší, nežli zjevení démonův, ale nedokonalejší, než bohův. Zjevení archandělů přicházejí nejblíže zjevením bohů. Zjevení knížat, spatřuješ-li v nich vládce nad světem, kteří panují nad říší sublunární (podměsíční), jsou sice rozmanitá, ale v jistém řádu uspořádaná; jsou-li to však vládcové nad hmotou, budou zjevení jejich rozmanitější a nedokonalejší povahy, než ona. Zjevení duší přijímají pak všechny možné tvary. A dále zjevení bohů vydávají pro vidoucího blahodárnou záři, zjevení archandělů vzbuzují hrůzu a zároveň jsou mírná, nad míru líbezná jsou zjevení andělů, strašlivá démonův. Zjevení heroů, kterých's ve svých otázkách sice pominul, o nichž však přece dle pravdy nutno podati vysvětlení, jsou mírnější, než démonův. Zjevení knížat, pokud vládnou nad světem, vzbuzují zděšení; škodlivá pro vidoucí a jim bolest přinášející jsou zjevení knížat hmoty. Zjevení duší jsou podobná zjevením heroů, jenže jsou slabší, nežli tato.

A opětně zjevení bohů jsou veskrze neměnitelná, pokud se týká jich velkosti, jich podoby, jich tvářnosti a vůbec všeho, co k nim náleží. Zjevení archandělů přibližují se zjevením bohů, stojí však za nimi, pokud se týká totožnosti podstaty. Zjevení andělů jsou slabší, nežli předcházející, ale jsou neměnitelná; zjevení démonů stávají se viditelnými brzy v této, brzy v jiné podobě a zjevují se hned ve velké, hned zase v malé postavě, poznávají se však vždycky jako taková. Zjevení knížat světa jsou neměnitelná, oněch však, kteří vládnou nad hmotou, podléhají proměnám nejrozmanitějším. Zjevení heroů jsou zjevením démonů podobná, ale zjevení duší nápodobí měrou nemalou proměnlivost zjevení démonických.

A dále bohům jest vlastní při jich zjeveních pořádek a klid, archandělé udělují ve zjeveních svých tomuto pořádku a klidu účinnost, ve zjeveních andělův obsažena jest jakási ozdobnost, spojená s tichostí, ne však bez jisté pohyblivosti; zmatek a nepořádek provází zjevení démonův. Zjevení knížat obojího druhu provázejí vidění, odpovídající názorům svrchu uvedeným. Knížata hmoty přiženou se s lomozem, ale knížata světa zjevují, se, setrvávajíce u sebe v úplné stálosti. Heroové jsou poddajní pohybu a podrobeni proměnám, duše pak podobají se zjevením heroů, jsou však přece slabší, nežli tato.

Mimo tyto uvedené vlastnosti vyzařují zjevení bohů krásu nedostižitelnou, která podivením okouzluje vidoucí, božskou blaženost vydává, zjevuje nevyslovitelnou harmonii a pro svou majestátnost všechny ostatní formy jsoucna převyšuje. Blažená zjevení archandělů chovají též největší krásu, ale ne v stejné míře tak nevyslovitelnou a podivuhodnou, jako zjevení bohů. Zjevení andělů jsou účastna krásy, kterou přijímají od archandělů, ale již ne tak dokonalou měrou. Duchové démoničtí a heroičtí chovají krásu, když se zjeví, v přesně vymezených podobách. Nicméně zjevují démoni krásu dle zásad, určujících podstatu; co však na jevo dává mužnost a udatenství, toť heroické. Zjevení knížat nutno děliti ve dvé: Knížata světa zjevují jistou knížecí a vrozenou nádheru, ale knížata hmoty staví předstíranou a strojenou krásu na odiv. Zjevení duší utvářejí se rovněž dle jistých vymezených zásad, jest v nich však větší rozmanitost, než u heroů, jsou více ohraničena zvláštnostmi dílčími a jest je chápati pod jedním druhem. Je-li nutno vlastnosti všech uvedených pokolení vymeziti s hlediska všeobecného, tvrdím, že jaké každé z nich zaujímá pořadí a jaká jest jeho vlastní přirozenost, takový podíl má též v krásnu.

4. Přistupujíce nyní k jiným vlastnostem vyšších pokolení, uvažme, jaká rychlost jest obsažena v projevech sil bohů, takže rychleji, než sama myšlenka vybleskuje, ačkoliv tyto síly jsou v sobě nepohyblivé a stálé. U archandělů mísí se již jaksi jich rychlosti s energiemi, které vše uvádějí ve skutek. Rychlosti andělů dosahují již jakési pohyblivosti, není však v jejich moci, aby zároveň s vysloveným slovem hned uskutečnily, co chtějí. U démonů jest obrazotvornost mocnější, než pravda, rychlost a skutek. Když heroové účinkují, dávají na jevo jistou nádheru, provádějíce, k čemu se nese jejich vůle, neužívají však takové rychlosti, jako démoni. Z účinkujících sil knížat jeví se jedny jako vycházející z důstojenství a moci, druhé pak mají sice s dostatek síly výrazu, když však mají dospěti svého uskutečnění, přicházejí na zmar. Účinkování duší zjevují se jako pohyblivější, než heroů, mají však méně síly.

K tomu přistupuje ještě velikost zjeveni. Zjevení bohů jsou tak veliká, že začasté zahalí celé nebe, slunce a měsíc, a když sestupují bohové, pak nestojí již ani sama zem pevně. Když se zjeví archandělé, přijdou jisté části světa spolu do pohybu a zvláštní světlo jde před nimi jako jich předchůdce, jest však od nich oddělené. Sami zjevují pak velikost své moci a světlo, této moci odpovídající. Světlo, které vydávají andělé, jest menši a počtem rozdělené, u démonů jest pak ještě více rozdělené a tito nespatřují se vždy ve stejné velikosti. Zjevení heroů jsou ještě menší, dávají však větší míru hrdosti na jevo. Zjevení knížat, vládnoucích nad věcmi kosmickými, jsou veliká a nesmírná; knížata, rozdělená nad hmotou, dávají však při zjeveních svých značnou měrou na jevo nadutost a chvástavost. Duše nezjevují se všechny ve stejné velikosti, zjevení jejich jsou však menší, než heroův. Jedním slovem velikost zjevení, jež každému jednotlivému z uvedených pokolení jest vlastní, řídí se dle velikosti sil, v nich obsažených, a dle velikosti okrsku, kterým se rozprostírají a nad nímž vládnou.

Vymezmež nyní po těchto úvahách, jaké smýšlení dávají zjevující se přízraky na jevo. Ve zjeveních bohů stávají se nejzřetelněji viditelnými obrazy pravdy samé; vydávají světlo dokonale a září přesně rozčleněným leskem. Obrazy archandělů jsou pravdivé a dokonalé. Andělé zachovávají sice stále touž podobu, ale nedostává se jim čehosi na úplné poznatelnosti. Temné jsou obrazy démonův a ještě matnější heroův. Zjevení knížat světa jsou jasná, vládců nad hmotou však temná, ale obojí dávají na jevo panovačnost. Obrazy duší zjevují se konečně podobné stínům.

Určíme rovněž něco blíže též o světle, které vyšší bytosti vydávají. Zjevení bohů jsou tak světlem naplněna, že srší z nich blesky. Zjevení archandělů jsou plna nadpřirozeného světla a zjevení andělů září jasně. Démoni chovají nepokojný oheň, heroové ukazují oheň, smíšený z různorodých věcí, knížata světa dávají na jevo oheň čistější, knížata hmoty však oheň, smíšený z částí, zcela sobě nepodobných a si odporujících. Duše uskutečňují pak v sobě oheň, naplněný množstvím směsí ze živlů světa pomíjejícího, a ukazují tento oheň rozdělený v mnohost.

Týmž způsobem, jak jsme uvedli, září oheň bohů nerozdělený a nevyslovitelný. Naplňuje všechny prostory vesmíru způsobem přiměřeným ohni, ale nikoliv světu. Oheň archandělů jest rovněž nerozdělený, zjevuje se však ve visích s četným zástupem, jenž jej buď obklopuje, neb jej předchází, nebo za ním následuje. Oheň andělů je sice rozdělený, ale zjevuje se pouze v nejdokonalejších formách. Oheň démonů jest již vyšší měrou naplněn živlem rozděleným, jest úže ohraničen a může býti lidskou řečí vyjádřen, není však hoden nazírání pro ty, kdo viděli věci vyšší. Oheň heroů má jaksi tutéž povahu, ale nedostává se mu čehosi, by dosáhl nejvyššího stupně podobnosti s ohněm bytostí vyšších. Oheň knížat, pokud běží o vyšší z nich, jest jasnější, oheň knížat hmoty však temnější. Ale oheň duší ukazuje se jako substance rozdělená v mnohost, mnohotvará a smíšená z množství sil, jež jsou ve světě. A dále oheň bohů spatřuje se veskrze stálý, oheň archandělů jest účasten této stálosti, oheň andělů pohybuje se vytrvale, oheň démonů jest značně nepokojný, oheň heroů jest velkou měrou prudký. Vyšší z knížat provází oheň klidný, knížata nižší však oheň nepokojný a zmatený. Oheň duší podléhá pro svou značnou pohyblivost mnohým proměnám.

5. Dále ve zjeveních bohů jest obsažena síla, duše dokonale očistiti, archandělé zvedají duše k božskému, andělé zbavují je pouze pout hmoty, démoni stahují je do přírody, heroové zaplétají je do starostí o smyslné věci, knížata opatřují duším buď panství nad světskými statky, neb snažení po věcech hmotných. Zjevují-li se konečně duše, směřují jaksi ke zrození.

Uvaž však také toto: Cokoliv jest ve zjevujícím se obraze čisté a stálé, to pokládej vždy přívlastkem vyšších pokolení. Co dále jest ve zjevení nejstkvělejší a v sobě v klidu setrvávající, to přisuď bohům; co rovněž sice záři vydává, ale jaksi v něčem jiném má svou bytnost, to přisouditi dlužno archandělům; co však zcela v něčem jiném má svůj základ, to náleží andělům. Na druhou stranu pak obrať, cokoli ve zjeveních jest pohyblivé, nestálé a cizími živly naplněné, to vše jest přiměřeno řádům nižším.

Dle rozdílů smíšeni rozlišuj dále též takto: Se zjevy démonů jsou smíšeny jisté kosmické výpary a démoni bývají unášeni ve zmatku pohybem, který jest opačný pohybu vesmíru. S heroy jsou spojeny shluky duchovních podstat světotvorných, kolem nichž se spolu pohybují. Knížata světa setrvávají v témž stavu, jenže dávají na jevo, co světského chovají. Knížata hmoty jsou však naplněna hmotnými fluidy. Duše jsou plny nesmírného množství poskvrnění a různých cizích duchovních živlů. Když se s nimi zjevují, zjeví se i každý jednotlivý ze živlů těchto.

Ale i toto budiž tobě nemalým dokladem, jak se vyšší bytosti liší. Bohové mají moc, hmotu náhle pohltiti, archandělé ji ponenáhlu stráviti, andělé od hmoty oprostiti a člověka od ni odvrátiti, démoni ji vhodně přizdobiti, heroové přizpůsobiti jí pravou úměrnost a vésti náležitou o ni péči. Knížata světa podrobila si hmotu a mají nad ní vládu, ukazují sama sebe ve zjeveních takto. Knížata hmoty zjevují se jako zcela naplněná hmotou. Duše čisté zjevují se jako prosté vší hmoty, ale duše nečisté jsou se všech stran hmotou obklopeny.

6. Dary, pochodící od zjeveních, nejsou ani všechny stejné, ani nepřinášejí téhož ovoce. Přítomnost bohů propůjčuje nám zdraví těla, ctnost duše, čistotu ducha, a povznáší, abych to řekl krátce, všechny síly v nás k prvním počátkům, které jim jsou vlastní. Co v nás jest mrazivé a zhoubné, to přítomnost bohů ničí, co jest hřející, to rozmnožuje a činí mocnějším a silnějším. Působí dále, že vše stává se duši a duchu přiměřeným, září svým světlem v jistém inteligibilním souladu, a činí konečně, že, co jest netělesné, zrakům duše pomocí zraků tělesných jako tělo se představuje. Přítomnost archandělů propůjčuje nám sice tytéž dary, ale nikoli, vždycky, aniž ve všech případech, rovněž ne stejnou měrou a tak dokonale, aniž tak, že by nám nikdy nemohly býti odňaty. Zjevuje se nám v takové způsobě, která zjevení samému jest přiměřena. Když se zjevují andělé, propůjčují dary své v míře ještě obmezenější a jaksi rozděleně. Jich síla, kterou se zjevují, ustupuje daleko před dokonalým světlem, v němž jsou obsaženi. Přítomnost, démonův obtěžuje tělo, trestá nemocemi, stahuje duši do přírody, neodvrací jí od těl a od smyslnosti, s nimi příbuzné. Drží ty, kdo snaží se dospěti k světlu nebeskému, zpět na tomto nízkém místě, a neosvobozuje od pout Osudu. Přítomnost heroů má ostatně podobné účinky, jako démonů, jest jí však to vlastní, že povzbuzuje též k jednotlivým šlechetným a velkým činům. Když zjevují se knížata světa, propůjčují statky světské a veškeré prospěchy tohoto života. Knížata hmoty propůjčují pak statky hmotné a jakéhokoliv druhu věci pozemské. Dále zjevení duší čistých a jsoucích v řádu andělů pozvedá vidoucího do výše a jest pro jeho duši spasitelné. Přivádí na jevo svatou naději a propůjčuje dary statkův, jichž tato snaží se dosáhnouti. Duše nečisté stahují proti tomu do zrození, ničí svaté naděje a jich plody, naplňují vidoucí vášněmi a přibíjejí je jakoby hřeby k tělům.

7. A vpravdě ve viděních ukazuje se pořadí důstojenství, jaké viděné bytosti zaujímají. Bohové mají kolem sebe rovněž bohy, neb anděly; archandělé mají s sebou anděly, kteří buď jako jich předchůdcové jdou před nimi, neb jdou zároveň s nimi, seřazeni v uspořádaný šik, neb následují za nimi, anebo jsou obklopeni četným zástupem andělů, činících jaksi jejich stráž. Andělé ukazují ve zjeveních svých účinky, odpovídající pořadí, kterému náležejí. Dobří démoni poskytují zrakům našim obrazů svých děl a darů, které nám propůjčují; trestající démoni zjevují však obrazy trestův a jacíkoliv ostatní zlí démoni jsou obklopeni přízraky škodlivých, krvežíznivých a divokých šelem. Knížata světa uvádějí zároveň s sebou ve zjev jisté části světa, ostatní knížata přivádějí však s sebou nepořádek a zmatek, který hmotě jest vlastní. Duše všeobecná, která není v žádné dílčí podobě uzavřena, dává na jevo svůj oheň, prostý veškeré formy a rozlitý po celém vesmíru, který činí celou, jedinou, nedělitelnou a nad říši forem povznesenou Duši světa zjevnou. Zjev duše očištěné stává se viditelným v podobě ohnivé a tento oheň zří se čistý a neposkvrněný. Zraky naše spatřují nejvnitrnější světlo takové duše a její čistou a neproměnlivou podobu. Duše taková sleduje, radujíc se z dobrotivé vyšší vůle, svého duchovního vůdce,1 jenž ji vede vzhůru. Též taková duše zjevuje účinky svými hierarchické pořadí, kterému náleží. Duše, spějící dolů, táhne s sebou znamení pout a trestů, je zatížena celými shluky hmotných duchů, je spoutána nezřízenými, zmatky hmoty a zjevuje se, jsouc pod dozorem démonů, vládnoucích nad zrozením, kteří jsou jejími vůdci.

A abych to řekl všeobecně, všechna tato pokolení dávají sama ve svých zjeveních na jevo též pořadí, kterému náležejí, ovšem též oblasti, v kterých přebývají, a úděly, které mají v moci. Bytosti, obývající ve vzduchu, dávají na sobě poznávati totiž jakýsi plynný oheň, zemitý a temný bytosti chthonické (zemní), ale zářící oheň bytosti nebeské. V těchto třech mezích jsou tedy dle trojího řádu, totiž počátku, středu a konce, všechna vyšší pokolení rozdělena. Bohové zjevují nejvyšší a nejčistší základy tohoto v tré rozděleného řádu; andělé jeví se jako bytosti, vysílané od archandělů, démoni zjevují se jako služebníci pokolení uvedených, a heroové jsou rovněž určeni k službám, ale ne k službám téhož druhu, jako démoni, nýbrž k službám jiným a od uvedených rozdílným. Knížata činí viditelnou moc, která jim přísluší, ať se již vztahuje ke světu, nebo ke hmotě. Duše konečně zaujímají mezi vyššími pokoleními místo poslední. Proto činí vyšší bytosti, když se zjevují, zároveň též prostory zjevnými, které mají v moci: vznešené bytosti prostory vznešené a podřízené bytosti prostory podřízené, a to dle každého jednotlivého z uvedených tří řádů; rovněž zjevují též všechny ostatní poměry, dle toho totiž, jaké pořadí každá ze zmíněných bytostí zaujímá.

8. A mimo to vyzařují bohové při svých zjeveních světlo tak subtilní, že ho smrtelné oko snésti nedovede, nýbrž zakouší téhož, co vytrpují ryby, když je vytáhneme z kalné a bahnem naplněné vody na čistý a jasný vzduch. Jakmile theurgové tento božský oheň uzří, klesají, jelikož pro subtilnost jeho nemohou popadnouti dechu, bez dalšího do mdlob a bývají z úplná odříznuti od ducha přírody. Též archandělé vyzařují tak jemné světlo, že snésti je, dýchajícímu jest vždy ještě obtížno. Ale světlo toto není tak čisté a pro vidoucího tak nesnesitelné, jako světlo bohův. Zjevení anděla přivodí již pro theurga snesitelné smíšení vzduchu, takže může s ním přijíti ve styk, aniž by mu ublížilo. Když se zjeví démoni, nepodlehne změně celý prostor vzduchový, aniž se stává řidším vzduch je obklopující, nepředchází jich žádné světlo, přizpůsobující vzduch, by mohli v něm své obrazy otisknouti, též nezáří se všech stran kolem nich paprsky světelné. Při zjeveních heroů přicházejí začasté do pohybu jednotlivé části země a se všech stran ozývá se lomoz, ale vzduch nestává se řidším a rovněž ne pro theurgy nepřiměřeným, takže jej mohou snésti. Když se zjeví knížata, obklopuje je obyčejně způsobem pro theurga nesnesitelným celá změť nejrozmanitějších světských a pozemských přízrakův. Při tom nestávají se ani živly nadkosmické, ani živly nejvyšší subtilnějšími. Při zjeveních duší jest viditelný vzduch, je obklopující, jim již příbuznější, a přijímá jaksi, zůstávaje na nich lpěti, jich obrysy.

9. Při zjeveních bohů konečně přicházejí duše theurgů, je vyvolávajících, do takového stavu, že přijímají jakousi znamenitou a vše převyšující dokonalost a veskrze vynikající sílu, a dostává se jim božské lásky a nepopsatelné blaženosti. Když archandělé se zjeví, dosahují duše theurgů čisté přirozenosti, intelektuálního nazírání2 a síly neproměnlivé. Při zjeveních andělů dostává se jim moudrosti k užívání rozumu a pravdy, dále nejčistší ctnosti, nejbezpečnějšího poznání a přiměřeného řádu. Když vidí démony, přijímají od nich pud k plození, žádostivost po přírodě, jakož i konání skutků, spadajících pod osud,3 a sílu, skutky tyto provésti. Vidí-li theurgové heroy, odnášejí si z toho jiné podobné mravní důsledky a přijímají četné námahy duší, jevících snahu po životě pospolitém. Když se zjeví knížata, bývají uváděny do pohybu zároveň s duší theurgovou jisté kosmické, neb hmotné části světa. Vidění duší přinášejí konečně pud k plození a přirozenou péči o tělo, jakož i jiné tomu příbuzné.

Mimo to propůjčuje zjevení bohů pravdu a moc, šťastné dokonání děl a nejvyšší statky. Zjevení ostatních bytostí přinášejí dary, které každému jich řádu dle jeho zvláštností jsou přiměřené. Tak na př. zjevení archandělů propůjčují rovněž pravdu, ale nikoli všeobecně a ve všem, nýbrž obmezeně pouze na jisté věci.

Nepropůjčují dále pravdy neustále, nýbrž propůjčují ji pouze občas, aniž jí poskytují bez rozdílu všemu, neb všude, nýbrž obmezeně na určité místo, neb na určitý předmět. Rovněž nepropůjčují ani absolutní, ani nerozdílné síly všemu, vždy a na všech místech, nýbrž jsou nápomocna pouze v určité době a na určitém místě. Zjevení andělů vymezují, rozdávajíce dary své, vždy ještě užší hranice, než zjevení archandělů. Zjevení démonů nepropůjčují nikdy darů duše, nýbrž propůjčují buď dary tělesné, neb takové, které se vztahují k tělu, a to ovšem pouze tehdy, když to řád světa dovolí. Stejným způsobem udělují též heroové dary pouze druhého neb třetího řádu, směřujíce při tom k dosažení úplné pozemské i kosmické pospolitosti duší. Z knížat propůjčují jedni dary světské, jakož i veškeré dary vezdejšího života; druzí však, totiž nižší, nemalou hojnost statků hmotných. Zjevující se duše udělují theurgům, co souvisí s lidským životem. A tak určili jsme dle stupně pořadí, jež každému jednotlivému z vyšších pokolení jest vlastní, přiměřeně též dary, kterých poskytují, i nalezlo vše, po čem jsi se při zjeveních tázal, vhodného a úplného zodpovědění. Tolik budiž tedy o věci této pověděno.

10. Co však dále k rozřešení otázky této přednášíš, ať je to již tvůj vlastní názor, neb ať jsi to slyšel od jiných, není ani pravdivé, aniž je to tak správně řečeno. Tvrdíš totiž, že bohové i démoni a vůbec veškerá pokolení vyšší mají tu vlastnost společnou, že sebe vynášejí a že představují vidoucímu přízraky a klamavé obrazy, když se zjevují. Tomu však není tak, jak máš za to. Když se zjeví bůh, anděl, neb dobrý démon, dá člověku poučení o tom, jaká jest jeho pravá přirozenost. Nepřepínají nikdy ve svých řečích sil, jimiž vládnou, nebo zvláštních darů, které propůjčují. Neboť jako slunci podstatně náleží světlo, tak trvá pravda zároveň s bohy. Tvrdíme dále, že se bohům nikoliv nedostává krásy a jakékoliv ctnosti, kterých jim lidskou řečí jen možno přisouditi. A andělé i démoni přijímají zajisté povždy pravdu od bohů, takže, obojí jsouce dle téže podstaty dokonalí, ani nemohou nikdy vypověděti něčeho, co by se odchylovalo od pravdy, aniž jsou s to, aby pravdě z chvástavosti něco nepravdivého připojili.

Kdy tedy přihodí se podvod z chvástavosti, který namítáš? Stane-li se nějaká chyba v theurgickém umění a zjeví se jiný obraz, než který se měl zjeviti, pak přijaly jistě bytosti nižší podobu bytostí vyšších a předstírají, že jsou to, čeho obraz nosí; potom mají též vychloubavé řeči a osobují si vyšší síly, než jaké mají. Stane-li se na počátku theurgické operace nějaká chyba, může z této chyby vzejíti mnohonásobný klam a podvod, které ovšem theurgové ve zjeveních dle všeobecných pravidel theurgie musí poznati. Zachovávají-li theurgové tato pravidla správné, pak jest jim možno vyzkoumati a zavrhnouti klam, jako něco, co opravdovým a dobrým duchům nikdy není možné. Ale nesluší se ani přiváděti chyby na přetřes tam, kde běží o správné rozřešení věcí skutečných, neboť nerozhodujeme ani v ostatních vědách a uměních dle chyb, které v nich shledáváme.

Proto neposuzuj ani ty tohoto theurgického umění, kterého s tisícerými námahami sotva lze dosáhnouti, dle některých chyb, jež se z nevědomosti do něho vloudily. Budiž spíše něco jiného o předmětě tomto vysloveno. Jsou-li totiž projevy, pochodící od zjevujících se duchů, takové, jak ty pravíš, totiž vychloubavé a klamavé, jsou zajisté též opravdoví duchové, jichž projevy jsou, zejména pokud se týká jich ohně, pravé a neklamné. Jako nejznamenitější ve všech ostatních věcech od počátku samo ze sebe vychází a samo sobě poskytuje, co propůjčuje věcem ostatním, a to ať podstatou, formou života, či pohybem, právě tak musejí i vyšší pokolení, která přece propůjčují v prvé řadě pravdu všem bytostem, je obklopujícím, zejména o sobě samých zjeviti pravdu a svou podstatu vidoucím theurgům vyjeviti. Proto dávají též theurgům zříti svůj oheň v jeho vlastní podstatě. Není zajisté úkolem tepla, by chladilo, ani úkolem světla, by zatemňovalo, neb činilo něco neviditelným, rovněž tak není vůbec v žádné z ostatních věcí, účinkujících dle své podstaty, obsažena síla, která by zároveň též přivodila výsledek, své přirozenosti protivný. Co však pravé podstaty v sobe nemá a co s bytostmi vpravdě podstatnými jest v odporu, to může ovšem býti přístupno protivám a padnouti za oběť zlu.

Proto tvrdíme totéž také o zjeveních. Když totiž sama nejsou pravdivá, nejsou také ostatní projevy zjevujících se duchů, které se nám zračí jako pravdivé, takové, jak je zíráme, nýbrž představují se pouze naší obrazotvornosti, jako by byly pravdivé. Toto vše obsahuje pak tolik lži a klamu, jako obrazy, zjevující se v zrcadlech. Takto uchvacují pak klamaví duchové rozum theurgů prázdnými přízraky věcí, jakých u vyšších bytostí nikdy nenalézáme. Toť děje se právě v klamavých zjeveních, přivedených sejitím s cesty pravé theurgie. Co pravé jsoucno pouze nápodobí, co přichází ve zjev nejasným obrazem a příčinou jest veškerého klamu, to zajisté nemůže příslušeti žádnému z pokolení opravdových a zřetelně se projevujících. Bohové a bytosti je provázející odhalují vždy svou pravou podobu, nepředstírají však nikdy klamavých obrazů, jaké na př. ve vodě, neb zrcadlech lze přivoditi. Z jaké příčiny představují tedy tito klamaví duchové takové obrazy? Představují je snad jako znamení své vlastní podstaty a síly? Nikterak! neboť svádějí lehkověrné v klam a omyl a odvracejí vidoucí od pravého poznání bohův. Neb činí tak snad za tím účelem, aby poskytli vidoucím něčeho užitečného? Čeho mohli bychom očekávati vpravdě prospěšného od lži? Či leží snad v povaze božského, by projevovalo samo z sebe tyto klamné obrazy? Jak mohla by bytost neměnitelná a sama v sobě spočívající a dále příčina všeho jsoucna a veškeré pravdy sama ze sebe do bytosti jiné promítati obrazy klamné?

Bůh tedy neproměňuje sebe nikterak ani sám v klamné přízraky, aniž přivodí takových se své strany v bytostech jiných, nýbrž zjevuje svou pravou podobu v pravých karakterech duší. Týmž způsobem jsou též průvodcové bohů napodobiteli oné pravdy, jakou zří u nich.

Co tedy tvrdíš, že totiž mají bohové i démoni a vůbec veškerá pokolení vyšší tu vlastnost společnou, že představují vidoucímu klamavé obrazy a sebe vynášejí, to mísí všechna vyšší pokolení vespolek a nepřipouští vzájemného rozlišování mezi nimi. V případě tomto měla by pak pokolení ona všechno společné a znamenitější z nich nepředčila by v ničem nad pokolení ostatní. Je tedy následující, co bych ti větším právem mohl odvětiti, totiž: v jakém ohledu jest znamenitější pokolení bohů nad ono démonů? Vpravdě nemají tato dvě pokolení navzájem ničeho společného a, jestliže ano, pak jistě se nezakládá toto společné v klamavosti zjevení. I nesluší se dále dle zjevů konečných a dle chyb, obsažených ve věcech nejnižších, usuzovati o principech nejvyšších a o znameních pravdy, která chovají. Kdo by tedy tak soudil o věcech těchto, dospěl by zajisté k názoru důstojnému a bohulibému.

11. Pokud se týká dalšího, kde uznáváš, že nevědomost a klam ve věcech božských jsou zdrojem vší bezbožnosti a nečistoty, a kde povzbuzuješ k opravdovému poučení o věcech těchto, není v tom směru žádné pochybnosti a souhlasí s tím zajisté všichni. Neboť kdož by nepřipustil, že vědění, které dosahuje skutečného jsoucna, jest nejbližší a nejvlastnější první Příčině božské, naproti tomu že nevědomost ve věcech božských, jež svádí nás k věcem nejsoucím (a proto pomíjejícím),4 co nejvíce se vzdaluje božské Příčiny, a od pravdivých forem jsoucna se odchyluje? Poněvadž věc tato nebyla tebou dostatečně vyjádřena, přičiním k tomu, čeho se nedostává. Protože pak disputuješ spíše způsobem filosofickým a rozumovým, nikoli však dle praktického umění kněží, pokládám za nutné, bych o věci sdělil něco více se stanoviska theurgického.

Budiž tedy nevědomost a klam ve věcech božských zdrojem všeho hříchu a veškeré bezbožnosti, ale proto nejsou přece symboly, bohům zasvěcené a theurgické obřady nikterak klamům podrobeny. Abstraktní myšlení nepřivádí theurgů k bohům blíže, co bránilo však proti tomu kontemplativně filosofujícím,5 dosáhnouti theurgického sjednocení s bohy? Věc se tedy ve skutečnosti tak nemá. Neboť jedině bohulibý výkon nevyslovitelných a všechno rozumové poznání přesahujících obřadů zasvěcovacích a síla tajných, pouze bohy poznávaných symbolů přivodí theurgické sjednocení. Proto nedospíváme také pomocí vnějšího rozumu k výsledkům theurgickým, sice by jinak závisely na našem rozumu a pochodily by od nás samých. Z tohoto obého není však žádné pravdou. A vskutku božské symboly přivodí bez přičinění našeho rozumu a samy sebou účinky, jim vlastní, a tajemná síla bohů, k nimž až ony symboly dosahují, poznává v nich sama od sebe svůj vlastní obraz, aniž je naším rozumem k tomu povzbuzena. A zajisté nemají také bytnosti vyššího řádu, které chovají obsaženy bytnosti nižší, své podstaty od těchto, aniž může dokonalé býti uváděno v pohyb nedokonalým a jsoucno všeobecné jsoucnem dílčím. Z téhož důvodu nemohou také našimi mohutnostmi rozumovými principy božské již předem k účinnosti býti probuzeny, nýbrž jest nutno, aby mohutnosti tyto, jakož i veškeré nejznamenitější schopnosti naší duše a čistota našich mravů předcházely jako jakési spolupříčiny, kdežto božské symboly v posvátných obřadech jsou hlavní příčinou, která božskou vůli uvádí ve skutek. Takto uvádějí se božské principy samy sebou v pohyb, aniž přijímají od bytostí podřízených podnětu k své vlastni účinnosti.

Toto vysvětlil jsem proto šíře, abys nemyslil, že na nás závisí celý účinek obřadů theurgických a abys neměl za to, že se jim z pravdivých poznatků našeho rozumu dostává pravdy, z klamných pak lži. A i kdybychom poznali zvláštnosti, které provázejí každé z vyšších pokolení, přece bychom nezvěděli, je-li v účincích jejich pravdy. Bez pravého poznání nedostaví se ovšem žádné aktuální sjednocení s bohy, ale toto obé není přece jedno a totéž. Proto nedosáhne se božské čistoty pouhým rozumovým poznáním, byť správným, právě tak, jako na př. ani čistoty těla tělesným zdravím, nýbrž čistota božská jest čistější, než všechno rozumové poznání a spojuje se s theurgem způsobem, všechno poznání převyšujícím. Tedy ani tato, ani jakákoliv jiná mohutnost lidská v nás nepřispěje v ničem k dokonání děl theurgických.

Přijmi tedy toto ode mne mimochodem pověděné, jako postačitelné pro celé své nazírání na umění theurgické. Týž význam má i obsah tvých slov, kterými jsi uznal poznání bohů svatým a prospěšným, jimiž však neznalost nejdrahocennějšího a nejkrásnějšího nazýváš temnotou, jeho poznání pak světlem. Tvrdíš, že neznalost věcí božských naplňuje lidi veškerou špatností pro jich nevědomost a zpupnost, poznání však že je zdrojem všeho dobra. Toto vše směřuje k témuž cíli, jako to, co v předchozím jsme uvedli. Tam došlo to též přiměřeného vysvětlení. Dalších úvah o předmětě tomto bylo by tudíž pominouti a bylo by přejíti k otázkám, týkajícím se divinace a mantiky, a je s největší stručností projednati.

 


1 Duchovní vůdce duše, toť démon, jenž při narození jí byl přikázán. Viz pozn. 12. k dop. Porf. Aneb.Č

2 Intelektuální nazírání. O tom viz pozn. 4. k části I.Č

3 Skutky, spadající pod osud t. j. karma.Č

4 Představa o zásadní protivě mezi jsoucnem skutečným (říší Ideí) a věcmi pomíjejícími, vznikajícími a zanikajícími, tedy nejsoucími, ovládá celý novoplatonismus. Viz pozn. 14. k části I.Č

5 Zde uvádí Jamblich mystickou kontemplaci jako zásadní protivu logického myšlení, která v mystice jediné vede k dosažení cíle. Viz pozn. 4. k části I.Č