Část pátá.

1. Nyní následuje otázka bohoslužeb, všeobecně přetřásaná všemi téměř lidmi, ať jsou ve vědě zběhlí, neb nevědomí. Ty pochybuješ totiž v následujícím stran obětí, jaký prospěch přinášejí, neb jakou sílu mají ve světě a u bohův, a jakým způsobem se konají účelně vůči uctívaným bohům a s užitkem pro lidi, je přinášející. K tomu přistupuje zde ještě jiná námitka, že se totiž věštcové musejí zdržovati požívání masa zvířat, aby se bohové výpary jich těl neposkvrnili, čemuž prý odporuje, že se bohové přece dávají sami nejvíce uchvacovati kouřem obětovaných zvířat.1

2. Sporný bod otázky, nyní před námi ležící, mohl by každý s lehkostí rozřešiti, kdyby ukázal, jak velice jsoucno universální vyniká nad věci rozdělené, a kdyby si uvědomil, jak znamenitě převyšují bohové pokolení lidské. Tak na př. okolnost, že Duše světa ovládá tělo vesmíru a že nebeští bohové mají v moci tělesa nebeská, nemá pro ně jako následek ani vnímavost pro úhony, pochodící z utrpení, aniž jest jim překážkou duchovního poznávání. Individuální duše trpí však pro společenství s tělem škody v obou uvedených směrech. Kdyby někdo, uváže toto, postavil proti tomu námitku, že, když tělo jest žalářem pro naši duši, též tělo vesmíru se musí pokládati za žalář pro Duši světa, a že, když individuální duše se kloní k tělesnému, rovným způsobem se též síla božská kloniti musí k světu pomíjejícímu, tu mohl by na to každý odpověděti, že namítající neví, jak velice vyšší bytosti vynikají nad člověka a jsoucno universální nad věci rozdělené. Námitky uvedené stran těchto a jiných otázek nemohou tedy vzbuditi žádné pochybnosti.

3. Stačíť i zde týž způsob důkazu. Pro nás má ovšem požití těl usmrcených zvířat za následek obtížení naší bytosti a poskvrnění, vzbuzuje v nás chtíč po rozkoši a přivodí duši mnohé jiné nemoci. Přinášejí-li se však bohům a kosmickým a universálním příčinám přiměřenými obřady oběti pomocí výparů, vystupujících z těl usmrcených zvířat, spojují se tyto oběti s vyššími bytostmi a s universálními příčinami, nepodmaňují si jich však, aniž jich sobě přizpůsobují, neboť oběti tyto bývají obchvacovány principem božským, ale samy ho nemohou obchvátiti, bývají přizpůsobovány jsoucnu universálnímu, ale samy sobě jsoucna tohoto a principu božského přizpůsobiti nedovedou.

4. Neobsahuje však žádné obtíže ani to, co tě přivedlo tak z klidu mysli, jako bojujícího pro zdrženlivost požívání masa zvířat,2 pochopí-li to někdo správně. Ctitelé bohů nezdržují se proto požívání masa, aby bohové nebyli poskvrněni výpary, vystupujícími z těl usmrcených zvířat. Které výpary těl mohly by se také přiblížiti bohům, kteří přece dříve, než by něco hmotného se mohlo dotknouti jich moci, všechnu hmotu bez jakéhokoliv dotyku zapudí? Ale nejen že moc bohů všechno tělesné ruší a ničí, aniž přichází s ním ve styk, nýbrž i nebeské těleso nemůže se s žádným hmotným živlem spojiti a ani pojmouti něčeho z vnějšího světa, aniž nějaké části ze sebe propůjčiti věcem cizím. Mohl by snad výpar ze země vystupující, jenž, zdvižen do výše ani ne pěti stadií,3 zase klesá k zemi, se přiblížiti světu nebeskému, nebo poskytnouti potravy kroužícímu, nehmotnému, nebeskému tělu, či způsobiti mu dokonce poskvrnění neb nějaké jiné pohromy?

Připouští se veskrze, že éterické tělo jest vzdáleno veškerého rozporu, že je prosto každé změny, úplně povzneseno nad možnost, proměniti se v cokoliv jiného, a že nemá vůbec snahy, směrující k středu a pudící od středu, pročež jest buď nehybné, neb obíhá v kruhu. Není tedy nijakého společenství přirozenosti, neb síly mezi tělesy nebeskými a tělesy hmotnými, sestávajícími z různých kvalit a sil, podrobenými rozmanitým proměnám a brzy vzhůru, brzy dolů poháněnými, a není také nijakého smíšeni výparů těles těchto s tělesy nebeskými, neboť nemůže na tělesa tato nic účinkovati, co jest od nich zcela rozdílné. Nebeská tělesa, která jsou mimo svět vznikání a zanikáni, nemají schopnosti, by přijala proměnlivost od toho, co podrobeno jest nestálému vznikání a zanikání. Či bylo by možné, aby přirozenost bohů byla podobnými výpary znečištěna, kdyžtě přece výpary veškeré hmoty a hmotných těl, abych to tak řekl, ihned jedním rázem zapuzuje?

Něco takového domnívati se o bozích jest nedůstojno. Daleko spíše jest nutno uvážiti, jak podobné domněnky nám a naší přirozenosti jsou nepřiměřené a cizí. Neboť vzájemné společenství činného a trpného může míti pouze rozdělené s rozděleným, hmotné s hmotným a vůbec stejnorodé se stejnorodým, ale co jest jiné podstaty, co všechno zcela převyšuje, co má jinou přirozenost a jiných užívá sil, to jistě nemůže ani na jiné účinkovati, ani navzájem od jiného účinků přijímati. A poskvrnění, pochodící od styku s věcmi hmotnými, stihne pouze bytosti ovládané hmotnou tělesností, a od ní má se očistiti vše, co hmotou může býti poskvrněno. Co však rozdělené přirozenosti vůbec nemá a co nemá schopnosti, by přijímalo afekty od hmoty, jak by mohlo toto býti od hmotného poskvrněno? Jak by mohlo tedy božstvo mými, neb jiného člověka vášněmi býti znečištěno, ježto přece, naši lidskou slabost daleko převyšujíc, s námi nemá ničeho společného?

Nemá tedy žádné z obou vlivu na bohy, ani totiž, jsme-li my naplněni hmotným a tělesným (neboť toto se bohů vůbec netkne, aniž mohou býti poskvrněni našimi nepravostmi, jsouce zcela čisti a neporušitelni), ani když jisté hmotné výpary těles vystupují ze země. Výpary tyto jsou jistě podstaty a síly bohů co nejvíce vzdálené.

Celý základ tvých námitek se tedy shroutí, nezůstane-li v platnosti žádný z jeho obou článků stran bohů. Neboť co není zcela pevné založeno, jak by mohlo ve sporu obstáti? Marně tedy podezříváš bohoslužebné úkony, jako nemístné, a uvádíš pochybnosti, bohů nedůstojné, jakých by jisté o lidech, aspoň částečně dobrých, nikdo rozumně nepřenášel. Neboť že by byl lákán dýmem vykuřování, připustil by o sobě sotva člověk rozumný a střízlivý, tím méně však připustila by toho některá z vyšších bytostí. Ale o věci této budeme mluviti ještě trochu později. Poněvadž tvé námitky našimi mnohými výklady jsou nyní vyvráceny, ukončíme úvahy své o pochybnostech, které jsi na prvém místě uvedl.

5. Závažnou otázku, kterou nyní dáváš, a to o tak důležitých věcech, a která vyžaduje obtížného a dlouhého výkladu, jak mohl bych ti krátce a správně zodpověděti? Budu přece mluviti a nenechám ničeho chyběti na dobré vůli. Pokusím se sledovati, co jsi krátce uvedl a předeslal, naznačiv několika slovy. Sdělím tedy s tebou své názory o obětech. I ukáži ti, že nesluší se jich přinášeti bohům ani za příčinou pouhého vzdávání pocty, asi podobně, jako uctíváme své dobrodince, ani na důkaz naší vděčnosti za dobra nám propůjčená, ani jako prvotin, neb jako vzájemného plnění za jisté dřívější dary, bohy nám udělené. Toť jsou názory obecné a čistě lidské, jež, vzaty jsouce z obecného života lidí, vůbec nesouhlasí s postavením bohů, nade vše vynikajícím, a s jich řádem, jako nejvyšších příčin.

6. Ale v čem se zakládá nejvyšší účinnost obětí, a čím hlavně jimi se dospívá k tak velkým věcem, že bychom bez nich nedosáhli ani osvobození od moru, ani od hladu a bídy, že bychom si nevyprosili bez nich ani úrodného deště, ano že oběti jsou nápomocny dokonce k drahocennějšímu, než všechny uvedené věci, totiž k očištění a zdokonalení duše, neb k vysvobození jejímu z narození, všeho toho by účely obětního kultu, tebou uvedené, vůbec nevysvětlily. Těchto účelů obětí nemohl by nikdo právem uznati, poněvadž nemístným způsobem chtějí vysvětliti příčinu účinků, v obětech se jevících. Chtěl-li by je však přece někdo uznati, musil by je chápati jako následující v druhé řadě a s prvními a nejprvotnějšími příčinami pouze podružně spojené.

7. Vedení důkazu vyžaduje, bychom vysvětlili, jakým způsobem chovají oběti účinnost svých praktických výsledků, a které jest pouto, jež je spojuje s bohy, těmito prvními příčinami všeho, co vzniká. Kdybychom pravili, že ve vesmíru, jenž jest jaksi jedinou živoucí bytostí a chová všade jeden a týž život, uvádí společenství stejnorodých, nebo boj sobě odporujících sil, neb jakési příbuzenství činného s trpným, stejnorodé a příbuzné zároveň do pohybu, týmž způsobem dle jediné sympatie pronikajíc vše, nejvzdálenější i nejbližší, bylo by takto sice sděleno něco pravdy a něco o tom, co po přinášení obětí nutně následuje, nebyla by tím však ještě nikterak vysvětlena pravá podstata obětí. Neboť bytnost bohů není založena ani v přírodě, ani v přírodních zákonech, takže by byla vzněcována účinky fysickými, neb silami, prostírajícími se celou přírodou, nýbrž jest mimo všechno toto, určena dle sebe samé, a nemá se vším uvedeným ničeho společného, a to ani co do podstaty, ani síly, ani jakýmkoliv jiným způsobem.

8. Stejné nesmyslnosti se dostaví, když mnozí číselné poměry, panující u nás, lidí, přenášejí na věci hořejší, tak na př. když číslo šedesát u krokodila4 berou jako vlastní slunci, neb když čistě fysická určení, totiž jednotlivé síly a účinky zvířat, jako na př. psa, cynokefala, rejska, pokládají za společná s měsícem. Neméně jest nesmyslné, když jisté hmotné vlastnosti (jak se na př. pozoruje u posvátných zvířat dle barev a všech podob těla), aneb jiné zjevy na tělech zvířat, neb jiných jimi uvedených předmětech, pokládají za příčinu jistých účinkův, aneb když vnitřnosti zvířat (jako na př. srdce kohouta), neb konečně jiné podobné věci, jež nalézáme v přírodě, mají za příčinu účinků, jevících se v kultu obětním. Z toho všeho nestává se zjevnou nějaká nadpřirozená příčina, vycházející od bonů, aniž se stává jasným, jak s obětmi přichází zároveň do pohybu, nýbrž ukazuje se nám zde pouze jakási síla přirozená, hmotou ovládaná a v tělech obsažená, která zároveň s nimi uvádí se do pohybu a zase přichází ke klidu, tudíž samé věci, zakládající se na přírodě. Kdyby i něco podobného v obětech se uplatňovalo jako spolupříčina a jako podmínka, bez níž by se nedostavil účinek, spojovaly by se takto oběti s prvními příčinami.

9. Bude tedy lepší, když položíme sympatii a příbuzenství jako příčinu účinků kultu obětního a jako pojící svazek tvůrčího principu s věcmi stvořenými a plodícího principu s věcmi zplozenými. Kdykoliv tedy, vedeni tímto společným principem, vezmeme určité zvíře, nebo něco, co zplozeno je ze země, kteréž nese jasně a čistě vůli svého Stvořitele, tehdy uvedeme prostředkem takovým řádně a přiměřeně do pohybu tvůrčí příčinu, nad prostředkem tímto vládnoucí. A jakož jest mnoho příčin zjevů viditelného světa, jež souvisí a jsou spojeny, jako na př. říše démonů a říše, jež řádem svým jest nad říši démonů postavena, čili říše božských příčin, a konečné nade všemi těmito nejvýše stojící prvotní jediná Příčina, bývají všechny tyto příčiny účinkem dokonale vykonaného kultu obětního zároveň uváděny v pohyb. Na základě takového kultu obětního obdrží vše svůj řád a přizpůsobí se mu dle jistého svazku příbuzenství. Koná-li se však oběť nedokonale, může účinky svými dospěti až k jistému stupni, ale není s to, aby pokročila dále.

Odtud pochodí, že mnozí mají za to, že oběti se přinášejí pouze dobrým démonům, mnozí konečným silám božským, jiní pak kosmickým, nebo pozemským silám démonů, nebo bohů. Tvrdí toto ovšem z části nikoliv neprávem, o celku sil, účinkujících v obětech a o všech statcích, obětmi poskytovaných, jež dosahují veškerého božstva, nevědí však ničeho.

10. Připouštíme toto vše, chápajíce, co v obětech souvisí s přírodou a co zároveň s ní, jako v těle živočišném, dle příbuznosti, sympatie a antipatie jest uváděno v pohyb, jako podřízené, poslušné a služebné příčině, účinkující v kultu obětním. Síly démonův a pozemských, neb kosmických bohů pokládáme však za takové, jež nejvíce jsou přizpůsobeny našemu (t. j. lidskému) řádu. Ale nejdokonalejší a vůdčí principy účinků, projevujících se v obětech, přičítáme silám tvůrčím a nejdokonalejším. Poněvadž tyto síly obsahují všechny příčiny, ať jest jich jakékoliv množství, tvrdíme, že zároveň s nimi uvádějí se do pohybu veškeré účinkující příčiny a že ze všech těchto příčin vzchází a sestupuje na celé stvoření jakýsi společný užitek. Tyto síly propůjčují dary své brzy celým městům a zemím a různým národům, a vylévají je nad většími, neb menšími okrsky, brzy propůjčují je zase jednotlivým domům, neb lidem z vůle štědré. Rozdělují tyto dary, aniž tím trpí dárcové, nýbrž dávají je z ducha, prostého veškeré trpnosti (bez vášně), dle zvláštností jednotlivce a dle příbuznosti, při čemž jediná sympatie, která vše udržuje pohromadě, přivodí jakýmsi tajným společenstvím tuto vzájemnou spojitost.

Toť zajisté je daleko pravdivější a dosahuje spíše podstaty a síly bohů, než podezříváš, tvrdě, že dávají se nejvíce uchvacovati kouřem ze spalovaných zvířat obětních. A i když démoni mají těla, o nichž se někteří domnívají, že berou potravu z kouře obětí, jsou těla tato neměnitelná a nepodléhají vášni a trpnosti, vyzařují světlo a nemají žádných potřeb, takže ani z nich nemůže vycházeti na venek žádný výron, aniž potřebují, aby z venčí vlévalo se něco do nich. Kdyby pak někdo měl za to, že svět a atmosféra v něm obsahují nevyčerpatelné množství výparů zemských a že proudění těchto výparů rozlévá se všade stejnoměrně, jaká byla by pak ještě potřeba, bohům a démonům přinášeti oběti? Vycházejí-li však z těl démonů jisté výrony, pak nenahradilo by, co z obětí jim přibylo, úbytků, výrony těmito utrpěných, pročež by se dostavil buď nadbytek, neb úbytek, a stejnoměrnost a souměrnost těl démonů nebyla by vůbec zachována.

Bylo by zajisté neuvěřitelné, že Stvořitel světa všem tvorům, žijícím na zemi a v moři, přichystal hojný a před nimi hotové ležící nadbytek potravy, ale vyšším bytostem, než my lidé jsme, že připravil její nedostatek. Rovněž nelze věřiti, že týž ostatním živoucím tvorům poskytl hojnosti životních prostředků ke každodenní potřebě, jež si mohou vlastní silou opatřiti, ale pro démony že dal potravu, opatřovanou cizí pomocí, a to námi lidmi. A zdá se, že kdybychom z nedbalosti, nebo z nějaké jiné příčiny zapomněli na podobnou dávku pro démony, jich těla by trpěla nedostatkem a byla by postižena nepořádkem a nemocí.

Proč nepřevrátí tedy ti, kdo takové věci tvrdí, celého řádu světového, by nás lidi učinili vyššími a mocnějšími, než jsou démoni ? Když totiž činí nás lidi živiteli démonů, kteří je nasycují, pak budeme též jich ploditeli. Neboť každá věc bére potravu a dokonalost od toho, z čeho byla zplozena. To může každý viděti ve světě viditelného zrození. Totéž lze zříti také v oblasti kosmické, a věci pozemské berou potravu ze světa nebeského. Totéž stává se pak zcela zvláště zjevným u příčin neviditelných (skrytých). Neboť Duši dostává se dokonalosti od Ducha (Nus), Příroda pak přijímá dokonalost od Duše a všechny ostatní věci jsou rovným způsobem živeny od svých příčin. Je-li tudíž nemožno, abychom my lidé byli ploditeli démonů, je z téhož důvodu též nemožno, bychom byli příčinou jich výživy.

11. Ale mně se zdá, že přítomné zkoumáni chybuje ještě v jiném směru. Nepoznává totiž, že přinášení obětí ohněm hmotu spíše stravuje a ničí, že hmotu sobě připodobňuje, samo však není připodobňováno hmotě, dále že vede vzhůru k božskému a nebeskému ohni, jenž jest nehmotný, že však neklesá k hmotě a ke zrození. Kdyby to byla jakási sladkost hmoty, jejíž požitek by hmotnými výpary vábil démony, bylo by nutno, aby hmota tato zůstala neporušená, čímž by výron z ní pro přijímající stal se tím hojnějším. Ale právě při obětech spaluje a stravuje se celá hmota a přeměňuje se v čistotu a subtilnost ohně. Toť jasná známka, že věc se má opačně, než jak tvrdíš. Vyšší bytosti jsou prosty vášní a jest jim milo, když hmota ohněm bývá ničena. Činí pak i nás prostými vášní. A vše, co jest v nás, bývá přizpůsobováno bohům právě tak, jako oheň činí vše tvrdé a pevné podobným tělesům zářícím a subtilním. My pak býváme pomocí obětí a obětního ohně přiváděni vzhůru k ohni božskému stejným způsobem, jakým oheň zvedá vše k ohni a jakým všechno, co je těžké a tvrdé, táhne vzhůru k božskému a nebeskému.

12. Abych to řekl jedním slovem: tělesná schránka, sloužící démonům, není složena ani z hmoty, ani ze živlů, ani z jakýchkoliv jiných, nám známých tělesných částí. Jaké nasycování a uspokojování mohlo by se uplatňovati mezi dvěma podstatami zcela různorodými? Aneb jakého požitku mohly by různorodé bytosti sobě navzájem skytati? Jisté žádného, nýbrž daleko spíše jako bohové ohněm bleskovým hmotu ničí, odlučujíce od ní, co podstatou svou jest nehmotné, ale hmotou poutané a s ní spiaté, a činíce takto z trpného netrpné, pravě tak stravuje oheň, námi zapálený, jenž nápodobí sílu ohně božského, vše, co jest hmotné v obětech. Co v obětech se předkládá, očisťuje se ohněm, zbavuje se pout hmoty a pro čistotu jeho přirozenosti stává se vhodným pro společenství s bohy. A tak osvobozuje obětní oheň stejně též nás od pout zrození a činí nás podobnými bohům, přizpůsobuje nás přátelství s nimi a zvedá naši hmotnou přirozenost k přirozenosti nehmotné.

13. Takto jsme tedy vyvrátili způsobem všeobecným nesprávné názory o kultu obětním a postavili jsme na jich místo poznatky, souhlasící s pravdou. Pokud se týká jednotlivých druhů obětí zvláště — (zvláštní úvaha kultu obětního vyžaduje podrobného rozboru, jenž jest předmětem jiného pojednání) —, pozná každý, kdo jest nadaný a schopen, myšlení své od všeobecného rozšířiti na zvláštnosti, z toho, co jsme uvedli, bez obtíže také zároveň ony věci, které jsme pominuli. Měl jsem za to, že toto stačí, aby bylo pověděno, a to jak z jiných důvodů, tak také proto, že výklad náš sledoval čistoty božské. Poněvadž by se však uvedené těm druhým, méně nadaným, bezpochyby mohlo zdáti pro nejasnost neuvěřitelným a pro nedostatečnou sílu důkazu podezřelým a neuchvacujícím rozumové mohutnosti ducha, hodlám o věci této poněkud více pověděti a pokud možno podati jasnější důkazy toho, co jsem již vyložil.

14. Nejlepší východisko všech našich úvah bude, když ukážeme, jakým způsobem ustanovené obřady obětní s jednotlivými řády bohů souhlasí. Nejprve bude nám předeslati, že bohové dělí se v bohy hmotné a nehmotné. Bohové hmotní mají hmotu obsaženu a organisují ji, bohové nehmotní jsou však od hmoty zcela odloučeni a vynikají nad ní daleko. Dle obřadů, zachovávaných kněžími, jest nutno kultem posvátným počínati u bohů hmotných, neboť jinak by nebyl možný vzestup k bohům nehmotným. Bohové hmotní mají jakési společenství s hmotou, pokud nad ní vládnou. Vládnou též nade vším, co se děje v říši hmoty, totiž nad dělením hmoty, nad střetnutím a bojem sil nepřátelských, nad proměnami, spojenými se vznikáním a zanikáním, a nad záhubou všech těles hmotných.

Kdyby tedy někdo chtěl konati theurgicky kult těchto bohů, musil by vůči nim užíti takového kultu, jenž by souhlasil s jich přirozeností a s vládou, kterou vykonávají, musil by tedy vůči bohům hmotným užíti kultu hmotného. Poněvadž sami jsme hmotní, vstoupíme v společenství s bohy hmotnými pouze pomocí prostředků hmotných a budeme takto konati kult, bohům těmto přiměřený a s nimi příbuzný. Odtud pochodí tedy, že při obětech bohům hmotným přizpůsobena jsou těla mrtvá a života zbavená, dále usmrcování obětních zvířat a pojídání jich těl, a že s nimi souhlasí rozmanité proměňování a ničení a vůbec záhuba hmoty, a to ne vzhledem k uvedeným bohům samým, nýbrž k hmotě, nad kterou vládnou. Neboť ačkoliv bohové tito jsou pokud možno nejvíce od hmoty odloučeni, jsou přece zároveň v ní přítomni, a ačkoli hmotu ovládají silou nehmotnou, přece jsou zároveň s ní. Ovládané není cizí tomu, co je ovládá, a organisované tomu, co je organisuje; rovněž tak, co slouží jako nástroj, není nevhodné pro toho, kdo ho užívá. Nehmotným bohům přinášeti hmotné oběti je tudíž nevhodné, ale hmotným bohům všem nejpřiměřenější.

15. Pozorujmež nyní mimo to souhlasně s tím, co jsme předeslali, podvojnou povahu své bytosti. Kdykoliv totiž stane se celá naše bytost duší a založíme se mimo hmotné tělo, vzneseme se duchem a vejdeme ve vznešené obcováni s bohy nehmotnými. Kdykoliv pak zase býváme vázáni pouty na toto tělo, utvořené z hlíny, upadáme pod vládu hmoty a stáváme se zcela tělesnými. Dle toho bude dvojí druh bohoslužby. Jeden bude jednoduchý, netělesný a prostý všeho vznikání a zanikání světa pomíjejícího. Připadne duším čistým. Druhý druh bohoslužeb bude však naplněn vlivy tělesnými a veškerým hmotným snažením. Bude přiměřený duším nečistým a ne zcela osvobozeným od pout světa pomíjejícího. Dle toho kladu i dva druhy kultu obětního. Jeden bude ten, jejž vykonávají lidé zcela očištění a jenž velmi zřídka, jak Herakleitos dí, sotva někdy u jednoho, neb druhého, jistě však u nepatrného počtu lidí, občas se přihází. Druhý druh obětního kultu jest hmotný a tělesný a založený v proměnách světa pomíjejícího. Bude vyhovovati lidem, kteří jsou ještě vázáni pouty tělesnými. Kdyby tedy někdo nechtěl popřáti bohoslužby takového druhu městům a národům, které dosud nejsou osvobozeny od Osudu, plodícího zrození, a od trvalého společenství s těly, minul by se statků obou, nehmotných i hmotných. Oněch se mu dostati nemůže a těmto nevzdává, co jest jim přiměřeno. K tomu přistupuje, že každý koná službu obětní, pokud stačí jeho síly, ne však, pokud to síly jeho přesahuje. Nemůže tedy kult obětní přesahovati vlastní míry obětujícího.

Totéž musím říci také o spojitosti, která přiměřeně spojuje lidi, kult vykonávající, s božskými mocnostmi, k nimž se tento kult nese. Mám za to, že spojitost tato přiměřený způsob bohoslužby si sama vyvolí. Nehmotná spojitost člověka se světem božským zvolí si kult, utvářený nehmotně a pomocí netělesných a čistých sil, netělesnému čistě přizpůsobený. Tělesná spojitost zvolí si však kult tělesný, tělům přizpůsobený a smíšený se substancemi, které ovládají říši tělesnou.

16. Nezneuznejmež uvésti ještě následujícího. Stává se totiž často, že k nutné potřebě těla dožadujeme se čehosi od bohů a dobrých démonů, jako ochránců našich těl. Tak žádáme jich na př., aby očistili těla naše od starých poskvrnění, neb aby je osvobodili od nemocí, aby tělo naplnili zdravím, neb odstranili od něho tížící je břímě a lenost, aby mu propůjčili lehkost a rozhodnost k jednání, nebo konečné aby mu udělili některý jiný ze všelikých darů. V těchto případech nebudeme tedy vůči tělu užívati prostředků duchovních a netělesných, neboť tělo není ani přirozeností svou schopno, v těchto způsobech účinkování míti podílu. Poněvadž tělo se účastní pouze toho, s čím jest příbuzno, bude zase pouze těly léčeno a očisťováno. Bude tedy obřad obětní při takových potřebách nutně povahy tělesné. Co v nás jest nadbytečné, to obřad tento odstraní, co nám chybí, to doplní, a co v nás jest v hříšném nepořádku, to uvede v soulad a pořádek. Proto konáme často tyto bohoslužby, bychom si od vyšších bytostí vyprosili mnohého k dennímu životu potřebného. Ale toto jest zajisté vše, co pouze tělu poskytuje ochrany, neb o ně má péči, čeho pro tělo snažíme se dosáhnouti.

17. Čeho může se nám však dostati od bohů, kteří jsou nad celý svět lidského plození zcela povzneseni, stran našich slabostí a strastí, neb nadbytku věcí pozemských, či konečně vůbec stran všech poměrů, týkajících se lidského života? Jistě ničeho! Kdo jest prost a svoboden všeho, nebude po takových darech toužiti.5 Kdyby však někdo tvrdil, že bohové zcela nehmotní tyto bohy hmotné obsahují a, pokud je obsahují, též jich dary jako jediná a první příčina všeho chovají, tvrdil by takto, že způsobem tímto sestupuje od nehmotných bohů jakýsi nadbytek božských darů. Že by však bohové nehmotní toto konali, vstupujíce v přímý styk s poměry lidského života, toho nesmí nikdo tvrditi. Neboť řízení poměrů těchto jest dílčí, vykonává se s naložením jakési péče, není zcela odloučeno od těl a nemůže dospěti k čisté a neposkvrněné formě vládnutí. Proto bude v podobných případech takový způsob bohoslužby přiměřený, jenž má společenství s těly a se světem vznikání a zanikání, nikoli však takový, jenž je zcela nehmotný a netělesný. Tento posléze uvedený druh bohoslužby jest čistý, je zcela povznesený nad těla a pomíjející svět a jest jim nepřiměřený. Ale způsob bohoslužby, jenž užívá hmotných těl a sil v nich účinkujících, je pozemským věcem daleko nejpříbuznější. Je s to, aby přivedl jistý blažený stav do lidského života a aby odvrátil nastávající pohromy, propůjčuje smrtelnému pokolení pravou míru a příznivé smíšení.

18. Budiž zde postaveno i jiné rozdělení. Největší část lidí jest postavena pod řád přírody, jest ovládána přírodními silami a obrací svůj zřetel pouze dolů k účinkům přirozeným. Naplňují zákony osudovosti, jsou puzeni pod řád věcí, které se dějí Osudem, a užívají vždy své praktické mohutnosti rozumové pouze k věcem přirozeným. Jsou však málokteří, kdož jakousi nadpřirozenou silou ducha od přírody se odvracejí a zvedají se k Praduchu nejčistšímu a od přírody odloučenému.6 Takoví stávají se zároveň znamenitějšími, než všechny síly přírody. Někteří ubírají se pak mezi těmito dvěma protivami, uprostřed mezi přírodou a čistým Duchem. Z těchto sledují zase jedni obou uvedených cílů, jiní snaží se dosáhnouti jistého života, smíšeného z obou, a ještě jiní konečné osvobozují se od nižšího a přecházejí k vyššímu a lepšímu.

Z tohoto rozdělení podá se následující nejjasněji. Kdož jsou ovládáni všeobecnou přírodou, kdož sami dle své vlastní přírody žijí a užívají pouze sil přírodních, budou konati takovou bohoslužbu, která jest přiměřena přírodě a tělesům přírodou pohybovaným. Takoví zvolí si k tomu cíli prostor, vzduch, hmotu a hmotné síly, tělesa a tělesné stavy a vlastnosti, pohyby všemu tomu odpovídající, proměny věcí, jsoucích ve světě pomíjejícím, a ostatní tomu podobné, a to právě tak v ostatních částech bohoslužby, jako v obětním obřadu samém. Kteří však žijí pouze dle ducha a vedou život zcela duchovní, osvobozeni jsouce od pout přírody, budou vykonávati bohoslužbu ve všech částech theurgie způsobem duchovním a čistě netělesným. Kdož pak jsou uprostřed těchto obou protiv, budou dle rozdílů svého, v středu ležícího údělu též různé způsoby bohoslužeb vykonávati. Budou provozovati buď oba uvedené druhy bohoslužby, neb od jednoho z nich upustí, anebo přijmou nižší způsoby bohoslužby jako základ vzestupu k vážnějšímu výkonu kultu, (bez něhož by dle svého mínění k stupňům vyšším ani nedospěli), nebo budou konati bohoslužbu přiměřeně jiným podobným způsobem.

19. Uvedené rozdělení uplatňuje se i v následujícím. Z božských bytostí a sil mají totiž jedny Duši a Přírodu sobě podřízené. Tyto obě stojí v službách božských tvůrčích sil a jsou jich poslušny dle jejich vůle. Jiné božské bytosti a síly jsou od Duše a Přírody zcela odloučeny, totiž od božské Duše a Přírody, ne však od Duše světa a pozemského plození. Jsou však též jisté božské bytosti a síly, které stojí uprostřed mezi oběma uvedenými protivami. Propůjčují si navzájem jistá sdělení sil, a to buď dle jediného nerozvížitelného svazku, jenž je poutá, nebo že vyšší sděluje sebe v hojné míře nižšímu, neb naopak nižší svobodně přijímá od vyššího, či konečně pro jednotu, která obě tyto protivy pojí. Kdykoliv tedy chceme uctívati bohy, kteří vládnou nad Duší a Přírodou, neučiníme ničeho nevhodného, obětujeme-li jim síly přírodní, a nebude nic zavržitelného, zasvětíme-li jim tělesa, podrobená vládě přírody. Neboť všechna díla přírody slouží bohům těmto a přispívají něčím k jich vládě. Snažíme-li se však konati kult bohů, kteří jsou o sobě jediné podstaty, bude se slušeti, uctívati je poctami od hmoty úplně oproštěnýma. Bohům takovým jsou přiměřené dary duchovní a takové, jichž poskytuje život, všeho tělesného prostý, jako na př. dary ctnosti a moudrosti, a jsou-li vůbec jaké dokonalé a úplné statky duše. Ale prostředním bohům a těm, kteří vládnou nad statky prostředními, budou někdy přiměřené dary podvojné, někdy však takové, jež oběma protivám jsou společné, neb které od nižšího se odvracejí a k vyššímu stoupají, či vůbec které jakýmkoliv způsobem vyplňují stav prostřední.

20. Vyjdeme-li nyní z jiného východiska, totiž od vesmíru a kosmických bohů, od rozdělení čtyř živlů ve světě, od všeobecných přídělů, jichž dostává se věcem v souměrnosti se živly, a konečně od koloběhu světa, jenž děje se v kruhu kolem středu, nalezneme otevřenou cestu k opravdovému vysvětlení posvátných obřadů obětních. Uvážíme-li, že sami jsme ve světě a že ve vesmíru jsme obsaženi jako jeho údy, že na počátku z něho jsme byli zplozeni a že všechny síly, v něm účinkující, nás utvářejí, dále že složeni jsme ze živlů, jsoucích ve světě, a že jisté příděly života a přirozenosti od něho jsme obdrželi, musíme uznati, že není přípustno, v bohoslužbách pomíjeti světa a řádů kosmických.

Stanovme tedy, že s jednotlivými částmi světa souhlasí tělesa, která vidíme, a že jsou síly netělesné, které se na tato tělesa rozdělují. Pak pochopíme, že posvátný zákon bohoslužeb samozřejmě podobné přiděluje podobnému a že se takto rozprostírá veškerenstvem, pronikaje shora až dolů k věcem posledním. Propůjčuje netělesné netělesnému, ale tělesné tělesnému a vůbec každé věci dle její přirozenosti, co jest jí přiměřeno. Kdykoliv by však někdo z theurgů se snažil dosáhnouti spojení s bohy nadkosmickými, (což ovšem nade vše jest nejvzácnější), povrhl by v kultu těchto bohů vším tělesným a hmotným, sjednocuje se s nimi jakousi silou nadkosmickou. Nesluší se však, odhaliti jako všeobecný zákon všem lidem toho, co sotva jednomu, kdo octl se již u cíle theurgického umění, konečně se podařilo, a to tím méně takovým, kteří v theurgii jsou pouhými nováčky, aneb v ní mají teprve polovic cesty za sebou. Tito nechť věnují jaksi tělesně péči výkonu bohoslužby.

21. Jsem tudíž toho mínění, že i v tomto se mnou budou souhlasiti všichni theurgické pravdy dbalí, že se totiž nesluší, bohům konati neúplně, neb nedokonale bohoslužby, jim příslušející. Dříve než bohové se zjeví, přicházejí všechny síly, jež jsou jim podřízeny, do pohybu, a když hodlají sestoupiti k zemi, předcházejí před nimi jakoby v slavnostním průvodu. Kdo nedá v bohoslužbách bohům, co jim náleží, a nekoná vůči každému z nich takového kultu, jaký mu patří, vyjde na prázdno a nedostane se mu zjevení božského. Ale kdo si je všechny k přízni nakloní a každému z nich přinese dary, které jsou mu libé a jeho zvláštním silám nejpřiměřenější, může očekávati vždy pevně a bezpečně výsledku, ježto vyplnil řádně vše, čeho je třeba k dokonalému a úplnému přijetí sboru božského. Když věci takto se mají, táži se, zda způsob bohoslužby musí býti jednoduchý a složený pouze z několika málo částí, či mnohotvarý a sestávající ze všech harmonií a, abych to tak řekl, ze všech věcí, které jsou ve světě sneseny?

Kdyby božstvo, vzývané v bohoslužbách a theurgicky uváděné v pohyb, bylo jednoduché a jediného řádu, musil by též způsob obětí nutně býti jednoduchý. Není-li nikdo z ostatních lidí s to, aby pochopil, jak veliké množství sil bývá vzněcováno, když bohové sestupují a přicházejí do pohybu, jsou to jediní theurgové, kteří poznávají toto dokonale, dlouhou praksí nabyvše o tom zkušeností, a kteří pouze mohou posouditi, jaký jest dokonalý způsob bohoslužby. Vědí dobře, že, když v bohoslužbě něčeho se opomine, a byť to bylo sebe nepatrnější, tím celé theurgické dílo se zvrátí, právě jako když v hudbě jen jediná struna praskne, veta jest po celé harmonii a nastává disonance. A jako při viditelných zjeveních sestupujících bohů zjevná pohroma může stihnouti toho, kdo by opominul, některé z vyšších bytostí vzdáti poctu, která jí náleží, právě tak není dovoleno ani při obětech, když bohové neviditelně jsou přítomni, jedněm z nich vzdáti poctu, ale druhým nikoliv, nýbrž každý z nich musí býti uctěn dle pořadí, které zaujímá. Kdo by tedy některého z nich pominul bez náležitého projevu úcty, přivedl by celé theurgické dílo ve zmatek a porušil by jediné a celé zařízení bohoslužby. Není tomu tak, jak by se mohl někdo domnívati, že by v uvedeném případě dosáhl pouze nedokonalého přijetí bohů, nýbrž zvrátil by vůbec celou bohoslužbu.

22. Což však, obrací-li se posvátný kult svým nejvyšším cílem k jedinému, nejvznešenějšímu z celého zástupu božstev a uctívá-li v něm všechny bytnosti a principy zároveň? Rozhodně bych tvrdil, že ano! Ale toto přihází se nejpozději a ovšem nejmenšímu počtu lidí, a dlužno býti spokojenu, když se to někomu podaří aspoň snad na sklonku života. Ale úvaha tato nemůže předpisovati zákonů takovému muži, jako jsi ty, (neboť jest nade všechny zákony povznesen),7 nýbrž dává takové předpisy pouze těm, kdo ještě zákona nějakého potřebují. Zákon tento praví, že jako svět z množství rozmanitých principů spojuje se v jediný organický celek, tak výkon kultu obětního, nevyčerpatelný a dokonalý, se musí přizpůsobiti celému řádu vyšších bytostí. Je-li tedy svět mnohotvarý, dokonalý a z množství rozmanitých řádů vzniklý, jest nutno, aby též posvátný kult nápodobil tuto jeho různorodou přirozenost. A toho dosahuje, užívaje veškerých sil, které v něm účinkují. Z téhož důvodu nesmějí také síly, v nás účinkující, poněvadž jsou rozmanité, pouze dle některé části své pojiti se s božskými příčinami, nad nimi vládnoucími, a stoupati nedokonale k svým nejvyšším vůdčím principům.

23. Z různých druhů obřadů, vykonávaných v bohoslužbách, mají jedny účinek očisťující, druhé činí dokonalým vše, co jest v nás a kolem nás, jiné přivádějí v soulad a do pořádku, co bylo nezřízené, a ještě jiné osvobozuji od nepravostí smrtelného života a přizpůsobují vše vyšším bytostem, nežli jsme my. Shodnou-li se tedy božské příčiny a lidské prostředky, jim podobné, poskytne bohoslužba, dokonale vykonaná, veškerých darů dokonalých a velikých.

Nebude škoditi, když za přesným poznáním těchto věcí uvedeme ještě toto. V nejvyšších bytostech jest obsažen vždy nadbytek sil, jenž nade vše vyniká též v tom, že se stává přítomným všemu stejným způsobem, stále týž a bez překážky. Nejvyšší Příčina sesílá tedy dle této zásady své světlo až k věcem nejnižším a princip nehmotný stává se přítomným principu hmotnému způsobem nehmotným. Nesmí se však nikdo diviti, tvrdíme-li, že je též jakási čistá a božská hmota. Poněvadž byla totiž i hmota stvořena Tvůrcem a Otcem vesmíru, lze právem míti za to, že se jí dostalo jakési dokonalosti, příhodné pro přijetí božského. A při tom nepřekáží nic, by vyšší bytosti svým světlem ozařovaly svět nižší, a nic nevylučuje hmoty, by se účastnila vyššího, takže — pokud jest dokonalá, čistá a povahou svou dobrá — pro přijetí bohů není nevhodná. Neboť nemohou-li též věci pozemské nijak býti prosty podílu v božském společenství, musejí i ony od tohoto společenství přijmouti jistý božský podíl, vhodný pro přijetí bohův.

Když tedy theurgické umění toto všechno dobře poznalo a způsobem tímto jak všeobecně, tak dle zvláštních vlastností pro každého jednotlivého z bohů vynalezlo jemu přiměřený způsob přijetí, spojuje začasté nerosty, byliny, zvířata, libovonná koření a jiné věci zasvěcené, dokonalé a bohům příbuzné, aby takto přivodilo z toho všeho dokonalou a čistou podmínku pro přijetí vlivů božských.

Není jistě nutno, zavrhovati veškeré hmoty, nýbrž dlužno zavrhnouti pouze hmotu takovou, která jest bohům nepřátelská. Naopak jest však vždycky voliti takovou hmotu, která jest bohům přiměřená, to jest která je v souladu s jich chrámy, postavenými sochami a s obětmi, přinášenými v bohoslužbách. Jinak nemohlo by se ani prostorům pozemským, ani lidem v nich přebývajícím dostati od vyšších bytostí podílu v jich darech, kdyby nebyl dříve položen takový prvý základ. Dále se sluší, přikládati víry tajuplným formulkám v bohoslužbách, které dokazují, že z bohů vychází a v blažených visích se sděluje jakási duchovní substance. Tato substance jest pak příbuzná s těmi, kteří ji vydávají. Zda nepobádá tedy obětování takové substance bohův, aby se zjevili, zda nepřivolává jich přímo, by mohli býti vnímáni, a zda nezmocňuje se jich, když se dostavili, by je učinilo dokonale viditelnými?

24. Totéž mohl by každý snadno poznati také z rozdělení bohů na jednotlivá místa a z rozdělené vlády nad jednotlivými věcmi, které se dle různých řádů brzy větší, brzy menší měrou dostalo uvedených podílů božského. Jest zajisté jasno, že přinášejí se bohům, vládcům nad určitými místy, nejvhodnějším způsobem v oběť věci, které sami zplodili, že se obětuje jim, vládcům, to, nad čím vládnou. Neboť tvůrcům bývají vždy jich vlastní díla zcela zvláště příjemná, a co kdo nejprve utvořil, bývá mu též především milé. Ať jsou to již jistá zvířata, neb rostliny, neb jakékoliv jiné z věcí, nad nimiž na této zemi vládnou vyšší bytosti, vše toto má stejný podíl v jich panství a prostředkuje nám nerozvížitelné společenství s nimi. Mnohé z těchto věcí, když se náležitým způsobem uchovají a když se jim věnuje péče, rozmnoží příbuznost těch, kdo se tímto kultem zabývají, s bohy, neboť uchovají-li se neporušené, zachovají též sílu, zakládající se ve společenství bohů s lidmi. Takové povahy jsou jistá zvířata v Egyptě a všade jest člověk bohům zasvěcený. Mnohé oběti, jsouce spalovány, činí příbuzenství s bohy dokonalejším, pokud totiž činí rozklad spalované oběti v prvotní živly člověka vyšším příčinám příbuzným a posvátnému kultu přiměřenějším. Čím dokonalejší se kdykoliv stává tato příbuznost, tím dokonalejší dary sestupují k nám, které propůjčuje.

25. Kdyby tedy toto vše nic jiného nebylo, než dílo lidského obyčeje, a mělo základ pouze v našich zvyklostech, pak mohl by každý právem tvrditi, že celý kult, vztahující se k bohům, jest pouze vynálezem naším. Je to však Bůh, vládce nad uvedenými bohy, jenž při obětech takto bývá vzýván, a bohové a andělé jsou kolem něho v počtu nejčetnějším. Každému jednotlivému národu na zemi jest od něho přidělen jakýsi společný ochránce a každé svatyni ochránce zvláštní. A při obětech, přinášených bohům, jest jako dozorce přítomen bůh, při obětech, přinášených andělům, anděl a démon při obětech, které se přinášejí démonům. A tak je též při ostatních kultických úkonech stejným způsobem každému z nich přidělen dozorce, jenž přirozeností svou je tomuto kultickému úkonu příbuzen. Kdykoliv tedy přinášíme oběti bohům, ani jsou dozorci a vykonavateli služby obětní, jest nutno se zbožným srdcem zachovávati zákonů posvátného božského kultu. Zároveň však se sluší, míti v bohy důvěru (vždyť vykonáváme bohoslužbu pod jich vedením), spolu však též míti přiměřenou opatrnost, bychom neobětovali bohům snad nějakého daru nedůstojného, neb nepřiměřeného. Konečně připomínáme i to, že nutno jest bedlivě zkoumati všechny bohy, anděle i démony, a to jak ty, kteří jsou kolem nás, tak ony ve vesmíru, a ty, již rozděleni jsou dle jednotlivých národů, a že nutno každému z nich přinésti dle toho oběť, jemu milou. Jen takto dosáhne se bohoslužby důstojné za vedení bohů samých.

26. Poněvadž nikoliv nejmenší část veškeré bohoslužby činí modlitby, ano ji hlavně vyplňují, a poněvadž jimi celé dílo se zabezpečuje a dokonává, a modlitby celému posvátnému kultu poskytují společného prospěchu a splítají nerozvížitelný svazek mezi kněžími a bohy, nebude škoditi, když též o modlitbě něco málo sdělíme. Neboť je-li předmět tento již sám sebou hoden poznání, učiní vědu o božských věcech tím dokonalejší. Tvrdím tudíž, že jest první vlastností modlitby, by ducha našeho soustředila a přivedla nás k sjednocení s principem božským a k jeho poznání. Druhá vlastnost modlitby jest jakési pouto společenství a shody. Modlitba přitahuje k nám dary, které byly bohy seslány, dříve než počneme mluviti, a dokonává všechna naše díla, dříve než to znamenáme. Nejdokonalejší vlastnost modlitby značí však tajemné (mystické) sjednocení, které celou svou moc vkládá do božstva samého a které přivodí, že duše naše v něm dochází úplného klidu.

V těchto třech mezích, v nichž obsaženo jest vše, co jest božské, činí modlitba přátelství naše k bohům jim přizpůsobeným a opatřuje nám od bohů trojnásobný posvátný užitek. Jeden směřuje za osvícením, druhý k společnému dokonání díla a třetí přivodí dokonalé naplnění duší božským ohněm. Modlitba předchází někdy před kultem obětním, jindy dostavuje se zase do středu bohoslužby a jindy opět vyplňuje závěrek oběti.

A žádné bohoslužebné akce nelze vykonati, aniž by spoluúčinkovala modlitba. Po delší dobu konaná modlitba poskytuje potravy našemu duchu, činí naši duši nadmíru schopnou pro přijetí božského, otevírá lidem přístup k božskému, propůjčuje nám, že přivykneme jasu božského světla, a, krátce řečeno, zdokonalí naše nitro tak, by se mohlo s božstvem spojiti. Jakmile pak modlitba nás zvedne k Nejvyššímu, přitáhne celé smýšlení naší duše s mírností na se a propůjčí nám za to smýšlení božské. Probudí v nás přesvědčení, společenství a nerozvížitelné přátelství, rozmnoží v nás božskou lásku a, co v duši jest božské, to roznítí, vyčistí pak vše, co duši jest nepřátelské a cizí. Modlitba odstraní ze vzdušného a zářícího ducha, těchto obalů duše,8 zcela vše, cokoli v nich směřuje k plození a narození, přivodí dobrou naději a dokonalou víru v božské světlo a vůbec činí ty, kdo jí užívají, abych to tak řekl, důvěrnými společníky bohův.

Je-li toto, co nazývá se modlitbou, uskutečňuje-li to v nás tak veliká dobra a má-li to se službou obětní takovou příbuznost, jak jsme vylíčili, jak by se nemohl účel obětí z toho státi zjevným, že totiž dosahuje sjednocení s principem tvůrčím, byv theurgickými prostředky bohům přizpůsoben? Dobro, které propůjčuje modlitba, je tak veliké, jak je tvůrčí příčiny lidstvu sesílají. A z toho zase naopak stává se zjevnou síla modlitby, která nás zvedá a která vše zdokonaluje a naplňuje. Dále se stává zjevným, jak modlitba aktivně účinkuje, jak přivodí (mystické) sjednocení a jakým způsobem chová pouto, bohy propůjčené, společné a vše vížící. Za třetí konečně může každý z předchozího snadno poznati, jak obé — modlitba totiž a služba obětní — vzájemně se podporuje a sobě sděluje dokonalou theurgickou sílu, jež posvátnému kultu jest vlastní.

Z toho všeho je tedy zřejmo, že celé theurgické učení samo s sebou souhlasí a v souladu se sebou samým účinkuje, spojujíc vždy více z úplna své jednotlivé části, jako srostlé v jeden organický celek, dle jediného způsobu souvislosti, které nikdy se nesmí podceňovati. Nesluší se dále, jistých částí bohoslužby uznávati, jiných však zavrhovati, nýbrž jest nutno, aby ti, kdo chtějí způsobem neporušeným s bohy se spojiti, všechny části bohoslužby stejným způsobem vykonávali a pomocí jich všech spěli k svému zdokonalení.

 


1 Jest názor Porfyriův, že pouze zlí démoni si libují v obětech, v nichž se spalují usmrcená zvířata. Shromažďují se kolem oltářů obětních a přijímají z dýmu spalovaných zvířecích těl, zejména z krve a ze škvařícího se tuku, potravu pro svá těla. Proto Porfyrios zavrhuje takové oběti. (De abstin. II, 42.)Č

2 Porfyrios sepsal velké dílo o zdržování se masitých pokrmů (De abstinentia) o čtyřech knihách, jež náleží k nejproslulejším jeho spisům. Nabádá zde k vegetárnímu způsobu života z důvodů diéteticko-zdravotních, etických, asketických a z důvodů lidskosti. Je zde obsažena též jeho démonologie.Č

3 Řecká míra délky »stadion« měla 600 řec. stop. Pět stadií by bylo tudíž 3.000 stop.Č

4 Krokodílí samice klade dle názoru starých až šedesát vajec, která vysedí v šedesáti dnech.Č

5 Býti »prost a svoboden všeho« znamená nelnouti srdcem k předmětům vnějšího světa, netoužiti po ničem, nežádati ničeho — požadavek, kladený právě tak mystikou indickou, jako křesťanskou.Č

6 Dokud jest člověk poslušen těla a slouží pouze jeho zájmům, jest podroben zákonům přírody a nutnosti osudové. Mudřec však, jenž dává se říditi pouze zákony ducha, vystupuje úplně z řádu přirozeného, staví se nad přírodu a stává se účastným říše duchovní. Viz pozn. 2. k části III.Č

7 Jest míněno ironicky.Č

8 O tělech či obalech duše viz pozn. 18. k části III.Č